close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2008

hlasujte

25. září 2008 v 21:22 | shagy
hlasněte ppplsss
děkujuuuuu♥♥♥♥ shagy

hlasujte plsssky

25. září 2008 v 21:18 | shagy
Si fanoušek zpěvačky Cascady,nebo se ti líbí písnička What hurts the most.Tak plo mě hlasuj tady
nebo lo mě hlasuj je tak budu moooc ráda:))))

klik sem

25. září 2008 v 21:14 | shagy
Prosíím lidi hlásněte pro mě tady:
hlasujte pro shagy♥♥♥

od adušky♥♥

25. září 2008 v 20:52 | shagy |  Moje diplomky


satismus-video

20. září 2008 v 22:13 | shagy

upíři-videa

20. září 2008 v 22:10 | shagy

Duchové-videa

20. září 2008 v 22:01 | shagy

Soutěžní záhlavko

20. září 2008 v 21:29 | shagy

nový song US5-HSM 3

20. září 2008 v 17:43 | shagy |  US5
SUPEEEER♥♥♥♥
The Boys are back (název písničky)


od lendi za hlásnutí

19. září 2008 v 22:33 | shagy |  Moje diplomky

Díl šestý: Konec věčnosti

19. září 2008 v 13:59 | shagy
Z článku místních novin:
Psal se rok 2054, když zemřel obávaný upír Ian. Zabila ho lovkyně upírů Leander Wolfová a sama přitom přišla o život, neboť byla roztrhána Danielem, známým též jako Upír se svědomím. Po něm se potom slehla zem a mnozí tvrdili, že jen vyčkává aby mohl pomstít svého druha Iana. Celé generace Wolfových po něm šla a všichni lovci končili stejně: zabitím.
Píše se rok 2569, uběhlo přes pět set let od smrti upíra Iana, ale lov na Daniela nepřestal. Každý z lovců, který se ho pokusil zabít zemřel strašlivou smrtí. Nebylo to jen proto, že se ho pokoušeli usmrtit, ale také proto, že lovec zabil jeho druha, kterého předtím byl nucen zabít on sám. On však byl vzkříšen a zdálo se, že spolu budou moci žít až na věčnost. Jenže pak přišla Leander a všechny tyto naděje zmařila. Dnes, o pět set let později, byl Upír se svědomím konečně zabit. Poslední žijící lovec z generace Wolfových ho dostal. Z boje nevyšel bez zranění, ale podle jeho svědectví se nakonec Daniel vzdal. Prý tomu tak bylo se slovy: "Konečně se opět setkám s Ianem."
Všichni věří, že se spolu opět potkali. V pekle…

Díl pátý: Osamělá věčnost

19. září 2008 v 13:58 | shagy
Okamžitě mu došlo, že to není ten Ian, kterého znal. Poznal to z výrazu v jeho očích. Vymrštil se z postele a byl ve střehu. Druhý muž ho pobaveně pozoroval s náznakem cynismu v očích. Tak aspoň něco mu zůstalo, pomyslel si Daniel.
Objímal ho očima, ale nedovolil si žádnou slabost. Stačilo málo a mohl ho zabít. "Máš pravdu, Danny, jsem to opravdu já," prohodil výsměšně. Sám nevěděl, kde vzal jistotu, že je to opravdu Daniel, ale vzhledem k tomu, že ho neopravil, tak tomu tak zřejmě bude.
Zdánlivě klidně se tedy zeptal. "Co tě ke mně přivádí?"
Pohodil hlavou a pomalu vstal z křesla. "Dostal jsem jeden zajímavý úkol. Zabít tě." Daniel si mimochodem vzpomněl na jejich první setkání, kdy mu řekl skoro to samé. Zdálo se, že Ianova podstata zůstala stejná, pouze si nic nepamatoval.
Pokrčil rameny. "Nejsi první a zřejmě ani poslední," prohodil. "První určitě nejsem, ale mohu ti zaručit, že jsem poslední."
Tiše ho pozoroval. Netušil co mu Červený drak napovídal, ale zřejmě to nebylo moc lichotivé vzhledem k jeho chování. "No tak do toho. Zabij mě! Přestaňme to prodlužovat," vyzval ho a čekal co se bude dít.
Ian pomalu zavrtěl hlavou. "To by bylo moc jednoduché. Chci si hrát. Dlouho jsem se nepobavil."
Daniel se skoro usmál. Je opravdu úplně stejný. "Pamatuješ si něco z toho co se stalo?"
Podezřívavě se na něj zadíval. "Takže jsme se opravdu znali. Řekni mi jediné: co se mnou máš společného?"
"To já tě zabil, Iane," zašeptal. Bylo mu jedno, že v tu chvíli jsou nepřátelé. Napovrch se dostala vina, kterou cítil a nemohl se zastavit.
Sledoval jak se celý napjal. Věděl co to znamená. Byl připraven k útoku. Byl připraven zabít. Tak pojď, vyzýval ho očima. Ukonči to moje trápení. Opravdu udělal krok k němu, ale pak se pohrdlivě zasmál. "Neměl jsi mi to říkat. Teď to bude ještě zajímavější. Vychutnám si tě do poslední kapky, do posledního dechu."
Pak, než stihl Daniel cokoliv říct, proletěl oknem ven a zbyla po něm jen ta chvilková vzpomínka. Už přestal předstírat klid a svezl se na zem. Je to opravdu on. Je to Ian, úplně stejný jak si ho pamatoval.
Až na jednu změnu. Má ho opět zabít. Nepochyboval, že tentokrát to udělá. A ke svému údivu zjistil, že mu to ani trochu nevadí. Když má zemřít proč ne rukou toho na kom mu záleží.
Vždyť i on udělal to samé. To samé si přál Ian. Zemřít jeho rukou. Teď je řada na něm. S povzdechem vstal a zjistil, že se s ním pokoj zase točí. Ta mrcha, zasyčel si pro sebe. Co do toho zatraceného šípu dala?
Nakonec se vše uklidnilo a on byl schopen udělat dva kroky dopředu. Přešel k oknu a zadíval se ven. Nevěděl, co čekal že tam uvidí. Možná Iana, ale právě po něm nebylo ani stopy.
Přejel si rukou po obličeji a odstoupil od okna. Takhle byl moc snadným cílem a bůh ví, co ta zákeřná holka ještě chystá. I když teď by vsadil i život, že o ní už dlouho neuslyší.
Ian seděl na cimbuří a pozoroval muže ve stínu. Co to bylo za zmatek, který mu ovládl duši? Proč ho ten muž natolik vyvedl z míry? Pokrčil rameny a snesl se dolů. Je načase setkat se s Červený drakem.
"Ach, tady jsi Iane. Tak jak proběhlo první setkání?" zeptal se ho muž sotva za sebou zavřel dveře jeho kanceláře. Stočil k němu pohled a s odpovědí si dal načas. "Celkem v pohodě, proč? Bál jste se že to snad nezvládnu?" optal se s výsměchem.
Zasmál se. "I kdepak. Věděl jsem, že to dokážeš. A jak pak se náš přítel tvářil, když tě spatřil?"
Tvrdě se na něj zadíval. "Proč se mě na to ptáte, když stejně víte odpověď?"
Uznale mu zatleskal. "Zdá se, že jsi neztratil nic ze svého dřívějšího umu. Pouze ta paměť chybí, že? Takže? O čem jste si povídali?"
"Řekl mi, že to byl on kdo mě zabil," prohodil a bedlivě sledoval jeho reakci. Červený drak nehnul ani jediným svým pohledným rysem, ale v duchu překvapeně zamrkal. Daniel mu řekl že ho zabil? Proč?
"Jestli se mě teď zeptáte proč asi po vás něco hodím. Já sám to totiž nevím."
Otevřely se dveře a v nich se objevila ta žena, která byla u jeho vzkříšení. Nevěděl proč ale kdykoliv se na ní podíval přejel mu mráz po zádech. Nebylo to příjemné. Jako by mu od ní hrozilo nějaké nebezpečí. Jako by se už setkali.
"Co se děje, Leander?" zeptal se jí Červený drak a upřel na ni svoje pronikavé zelené oči rámované hustými řasami. "Nic. Jen jsem se chtěla zeptat, kdy ho konečně zabije."
Otočila se na Iana, ale ten jen pokrčil rameny. "To je snad moje věc, ne?" prohodil naprosto nevzrušeně, ačkoliv ho při pohledu do jejích očích přepadl nevysvětlitelný vztek. Jako by ublížila někomu na kom mu záleželo.
Co to sakra je?, ptal se v duchu. Je to příšerný mít prázdnou hlavu. Asi bych si měl vytvořit nové vzpomínky, jestli se nechci zbláznit. "Jak vypadal?" dolehla mu do mysli otázka té příšerné ženské.
Zadíval se na ní a povytáhl obočí. "Už se dostal z pod vlivu toho mého jedu?" Zavrtěl hlavou. Zasmála se a Ian v tu chvíli myslel, že po ní opravdu skočí a s velkou chutí jí zakousne.
Včas se zarazil. Možná proto, že se na něj upíraly oči Červeného draka a sledovaly každý jeho pohyb, každé malé cuknutí ve svalu. "Můžeš jít, Iane."
Otočil se na podpatku a opustil místnost. Nejradši by mu řekl, že se ho nemusí ptát na to jestli může odejít, ale raději držel jazyk za zuby. Z nějakého důvodu ho přepadla zvědavost. Co asi dělá ten Daniel.
Zavrtěl hlavou, aby vyhnal nepřístojné myšlenky. Co mě to proboha napadá? Vždyť ho mám zabít a ne přemýšlet o něm jako o možném sexuálním objektu. Zarazil se. COŽE?! Iane to snad nemyslíš vážně, káral se v duchu.
Copak ti v tom pekle naprosto přeskočilo a ty ses dal na chlapečky? Prohrábl si vlasy a náhle mu myslí naprosto jasně bleskla zřetelná vzpomínka: Daniel v okovech, Leander na druhé straně místnosti a on sám kráčející k připoutanému muži. Stejně rychle jako se myšlenka objevila, zase zmizela. Co to sakra bylo?
Vyšel před dům a vzlétl. Ve vzduchu, tam mu bylo nejlépe. Daleko od všeho, daleko od země, daleko od pekla. Klidně si plachtil po obloze, osvětlován pouze světlem měsíce a rozhlížel se po okolí.
Jeho pohled zaujala kráva, která čekala na pastvě. Copak se krávy pasou takhle pozdě v noci?, podivil se. Spatřil stín, který se k ní přibližoval. Nebylo pochyb. Byl to Daniel. Zastavil se ve vzduchu a zvědavě sledoval co se bude dít dál.
Daniel se pomalu blížil ke kořisti. Kráva se poklidně pásla, jako by ani netušila co ji čeká. Tím líp, pomyslel si spokojeně. S obratnou mrštností lovce skočil a na první kousnutí jí zbavil života. Náhle měl pocit, že ho někdo sleduje.
Prudce zvedl hlavu, ale nikoho neviděl. Zadíval se na černou oblohu. V jediném okamžiku, kdy na něj dopadlo měsíční světlo, spatřil Iana, jak se líně poflakuje po nebi a pozoruje ho. Rozhodl se, že se nenechá vyrušovat od večeře a pokračoval ve vysávání dobytka.
"Jak ti chutná ta břečka?" zvolal dolů Ian. Neobtěžoval se mu odpovědět a dál si pochutnával. Musel si přiznat, že mu to moc nechutná, ale potom, co ho ta mrcha zranila musel získat sílu zpět.
"Nejsi moc sdílný, což?" ozval se opět Ian. "Nech mě na pokoji," odsekl. Konečně vysál poslední kapku a zvedl hlavu. Druhý muž se vznášel téměř nad ním a zvědavě ho pozoroval. Danielovi se na okamžik zastavilo srdce.
Co by asi udělal, kdybych ho políbil?, pomyslel si náhle. Tupče!, vynadal si vzápětí. Nejspíš by tě zakousl a vůbec by ho nezajímalo, že si s tebou chtěl původně pohrát. Jenže to pokušení bylo tak silné.
Nedokázal odolat, maličko se naklonil a jemně přejel rty po těch jeho.
Ian na něj zůstal jen vyjeveně zírat. "Co si sakra myslíš, že děláš?" vyjel na něj. Danny se skoro usmál. Nereagoval tak jak předpokládal. "Opakuji minulost?" zašeptal. Vjel mu rukou do vlasů, přitáhl si ho k sobě a vášnivě se k němu přisál.
Byl to tak nádherný pocit cítit ho zase takhle blízko. I když si nic nepamatoval líbal stejně úžasně jako předtím. Ian nikterak nereagoval, ale ani se nepokusil vytrhnout.
Zběsile uvažoval proč se mu sakra nevytrhne. Jenže jeho tělo zachvátil dlouho necítěný pocit. Touha. Co to se mnou je?, divil se v duchu. Ucítil jak mu jazykem pronikl mezi rty. Ovládej se!, přikázal si.
Jediná věc však, kterou by nejraději udělal, bylo to, že by polibek opětoval. Myslí mu probleskla další vzpomínka: on a Daniel na stromě ve vášnivém polibku. Prudce se od něj odtrhl. "Co si sakra myslíš, že děláš?" zeptal se znovu.
Nečekal na odpověď a raději zmizel. Byl zmatený jak ještě v životě ne. Co to bylo mezi ním a Danielem? Pokud mezi nimi něco bylo, proč ho tedy zabil? Je možné, že si to přál? Projel si rukou vlasy a raději vyletěl ještě výš.
Pozorovala je se spokojeným úsměvem na rtech. Tohle se bude hezky vyprávět Červenému drakovi, pomyslela si. Jen to trochu poupravím.
"COŽE?!" zařval muž naproti ní. "Co myslíš tím, že se spolu líbali. Netvrď mi, že jsou opět spolu. Přeci si nemohl na všechno vzpomenout za takovou chvíli!"
Pokrčila rameny. "Jak mám vědět, co se mu honí hlavou? Já mu do ní totiž nevidím, víš? Jen ti říkám co jsem viděla."
Trochu se uklidnil a posadil se do křesla. "Nejdřív se musím uklidnit," mluvil sám k sobě. "Je naprostá hloupost, že by si na všechno vzpomněl. Jedině, že by mu Daniel něco řekl a o tom dost pochybuji. Takže nezbývá než se zeptat samotného Iana."
Náhle se otevřely dveře. "A o kom se povídá, nedaleko bývá, že?" prohodila. Ian byl natolik podrážděný, že se neovládl a zasyčel na ní. Překvapeně zamrkala, ale pak se jen zasmála. "Copak nám přelítlo přes nos?" zeptala se výsměšně.
Probodl jí pohledem, ale neodpověděl. "Slyšel jsem, že jsi měl nějaké dostaveníčko s naším milým Danielem," prohodil Červený drak. "Co je ti vlastně do toho?" odsekl, protože z toho byl pořád ještě mírně vyvedený z míry.
Druhý muž pokrčil rameny. "Zdá se že z toho nejsi nějak nadšený, takže je to vlastně jedno."
"Jde ti o to jestli jsem si na něco vzpomněl, že?" prohodil Ian. Červený drak se zamračil. Sakra, mohlo mi dojít, že je stejně inteligentní jako předtím. "Nebudu ti nic nalhávat, máš pravdu. Zajímalo mě jestli sis na něco vzpomněl."
Pohodil hlavou. "I kdyby jo stejně bych ti to neřekl."
"To je mi naprosto jasné. Nezapomínej ale na to, že jsem stále ten kdo tě vrátil zpět do života. A stejně tak tě můžu vrátit zpátky do pekla. To bys chtěl?" Pátravě se na něj zadíval. Ian nehnul ani brvou, ale zavrtěl hlavou.
Zdá se, milý Danieli, že to budeme muset ukončit, pomyslel si v duchu. Sakra, zrovna mě to začínalo bavit. "Jaký je plán?" optal se klidně. "Vylákej ho do stodoly kousek za městem. Tam bude nejjednodušší ho zabít."
Byl v pokušení zeptat se proč si to myslí, ale raději by si ukousl jazyk. Nevěděl proč ale jeho zaměstnavatel mu byl hluboce protivný. A ta holka… Pche! Nejradši by se jí zakousl do toho jejího sladkého krčku, ale nevěděl, co by potom udělal Červený drak, a tak se raději ovládal.
Bez jediného slova se otočil a odešel. Nebyl si totiž jistý, co by udělal, kdyby ještě chvíli zůstal.
Venku podrážděně zjistil, že je den. Odfrkl si a vykročil ulicí. Po několika minutách se prudce otočil s neodbytným pocitem, že ho někdo sleduje. Nemýlil se. Přímo za ním stál Daniel. "Co chceš?" zeptal se s mírně zvednutým obočím.
Zvedl k němu nepřítomně hlavu a nepřítomně zamrkal. Ian se zamračil. "Co? Nic. Jen se procházím a trochu jsem se zamyslel."
"A to ti mám jako věřit, jo?" opáčil nevěřícně. "Proč ne?" usmál se sladce a Ian přesně věděl, že lže. Zavrtěl hlavou, otočil se na podpatku a mířil pryč.
Pozoroval jeho vzdalující se záda a usmál se. Nepochyboval totiž o tom, že dům, ze kterého právě vyšel, obydluje Červený drak. Dokonalé. Jeho pomsta může být dokonána. A protože Ian byl naživu mohl ho zabít, aniž by se pokusil získat duši.
Těsně kolem jeho ucha zasvištěl šíp. Prudce se otočil a viděl škodolibý úsměv té lovkyně. Čemu se tak směje, když mě minula?, ptal se v duchu. A pak mu to s oslepující rychlostí došlo. Ian je tím cílem.
Otočil se a viděl, jak k němu šíp míří. Copak neslyší jeho hvizd? Neváhal a rozběhl se. Věděl, že ho nedoběhne. "Iane!" vykřikl. Muž se k němu obrátil a uviděl zbraň. Rychle uhnul, ale i přesto Daniel viděl, jak se mu ostrý hrot zařízl do ruky.
Klesl na kolena a nevěřícně se zadíval na kus dřeva čnící mu z ramene. Kdo to kruci…! Vzápětí mu to došlo. Ta malá mrcha! Já jí opravdu zabiju!, pomyslel si pomstychtivě a vztekle vytrhl šíp z ruky.
Před očima se mu zatmělo. Jed. Musela tam dát jed. Snažil se uklidnit, protože slyšel, že některé speciálně vytvořené jedy mohou do těla proniknout rychleji, když se člověk rozčílí. Zavrčel.
"Iane," ozvalo se vedle něj a on ten hlas slyšel jako v mlze. Otevřel oči a zadíval se na Daniela. Zdálo se mu však, že jeho obličej před ním tancuje. "Iane!" hlas zněl ostřeji. "Co je?" zavrčel. "Jsem rád, že jsi schopný mě vnímat. Musíme tě dostat odsud!"
"Proč mi sakra pomáháš? Chystáš se mě zabít podruhé?"
Cítil, jak muž vedle něj ztuhnul. "Možná ti chci usnadnit mojí vraždu."
Pohrdlivě se zasmál. "To ti teda opravdu žeru!" Daniel se mírně usmál a pomohl mu vstát. Dal si jeho ruku kolem ramen a společně vyrazili ulicí.
Ian klopýtal, protože jed byl stále silnější. "Opovaž se umřít, Iane, slyšíš mě? Nenechám tě umřít podruhé!" vrčel si pro sebe v domnění, že ho druhý muž neslyší. Jenže on ho plně vnímal.
Co tím sakra myslí?, uvažoval v duchu. Nic ho však nenapadalo. Jeho mysl byla otupená. A nejen amnézií, ale nyní i zraněním.
Daniel si oddychl, když dorazili na Ianův hrad. Namáhavě ho dovlekl do postele, kde ho uložil. Stál nad ním a ustaraně přemýšlel, co s tím udělat. On sám se z účinnosti jedu ještě pořádně nedostal.
Začalo se stmívat. Pozoroval ho. Na čele mu vyrazily krůpěje potu, bezmocně zatínal pěsti a jeho dech byl čím dál mělčí. "Iane!" prohodil zkusmo. Žádná reakce. Sakra!, zaklel v duchu. Nenechám ho umřít podruhé, umínil si.
Nakonec se rozhodl, ačkoliv se zapřísáhl, že už to nikdy neudělá. Sklonil se nad něj, rozepnul mu, pro něj typickou, černou košili a přiložil tesáky k ráně. Nedal mu šanci jakkoliv zareagovat a začal jed vysávat.
Podklesly pod ním kolena, ale nepřestal dokud si nebyl jistý, že v něm není ani jediná kapka toho svinstva. Odtáhl se od něj a zadíval se na něj. "Odpočívej," zašeptal a klesl na podlahu. Položil si hlavu na postel a zavřel oči.
Ačkoliv byl rád, že mu pomohl jeho tělo z toho moc velkou radost nemělo. Ještě byl dost oslabený z dávky jedu určeného pro něj samého. Když se k tomu přidala ještě ta Ianova mělo to docela tvrdý účinek.
Za chvíli vyčerpáním usnul.
Otevřel oči a zadíval se na strop. Proč mi to tady připadá známé?, pomyslel si zmateně. Vedle něj se cosi pohnulo. Stočil k tomu pohled a zůstal zírat na tmavou hlavu položenou na posteli.
Překvapeně zamrkal. A náhle jako by mu z paměti spadla mlha. "Danny," zašeptal. Na všechno si vzpomněl. Pohladil muže po hlavě.
Mírně se zavrtěl a nakonec vzhlédl. Ian se na něj mírně usmál. "Co to má znamenat?" zeptal se Daniel, protože se domníval, že je to jen další chyták. "Co se děje, Danny, nejsi rád, že mě vidíš?"
Zmateně na něj hleděl. "Cože? Vždyť jsem tě viděl už několikrát," odvětil. "Tak co dělá rameno?" optal se, aby odvedl řeč jinam. "Trochu bolí. Co se stalo s tím jedem?"
"Vysál jsem ho."
Kývl. "Tak proto jsi usnul takhle na zemi, že? Nechceš si lehnout ke mně?"
Prudce se vymrštil a Ian se jen uchechtl. "Co to na mě zase hraješ?"
Smířlivě k němu natáhl ruku. "Na všechno jsem si vzpomněl, Danny," zašeptal. Muž na něj však nevěřícně hleděl. "Proč bych ti měl věřit?"
"Nepřál sis snad právě tohle? Mohu ti dát nějaký důkaz, abys mi věřil," prohodil zadumaně. "Fajn. Proč jsi zemřel?" zeptal se těžce. Pevně se mu zadíval do očí, než mu odpověděl. "Protože jsem chtěl, abys byl šťastný. Chtěl jsem, abys měl zpět svou duši."
"To sis mohl nějakým způsobem zjistit," nechtěl tomu stále uvěřit, ačkoliv ve tváři se mu objevila naděje. Ian se zvedl z postele a stoupl si těsně před něj. "Co kdybych ti to tedy dokázal?" zašeptal, sklonil se k němu a velice něžně ho políbil.
Jejich rty splynuly a Daniel přestal pochybovat. Ian si ho přitáhl blíž k sobě a vpletl mu ruce do vlasů. V tom polibku byla všechna ta samota, kterou prožívali.
Přestal ho líbat a sklouzl k jeho uchu. "Už mi věříš?" zašeptal mu do ucha. "Věřím," odvětil stejně tiše. Odněkud se ozval výsměšný potlesk. "Velice dojemné. Je mi líto, že vás musím přerušit. Je velice nepohodlné, že sis vzpomněl, Iane. Obzvlášť pro tebe."
Oba poznali ten hlas. Červený drak. Pomalu se k němu otočili. Stál uprostřed pokoje a vedle něj ta lovkyně. Než stačili jakkoliv zareagovat, rozprostřel se kolem nich černý dým a oni upadli do bezvědomí.
Daniel se probudil v jakési kobce. Chvíli mu trvalo než přivykl tmě, ale nakonec byl schopný celkem obstojně vidět. Uvědomil si, že je zřejmě den, protože jinak by viděl naprosto dokonale.
Rozhlédl se kolem sebe a hledal Iana. Konečně mu pohled padl na postavu ležící na zemi jen pár centimetrů od něj. "Iane?" zašeptal. Nic. Zdálo se, že ho neslyšel. Byl zřejmě ještě pod vlivem toho jedu, a proto se ještě neprobudil.
Povzdychl si. Tohle museli mít naplánované už od začátku. "Danny?" ozvalo se tiše. "Už ses probudil? To je dobře. Nemáš tušení, kde bychom mohli být?" ptal se šeptem.
Tmou zářily pouze jeho oči. "Nemám zdání. Zdá se, že jsme se oba chytili docela vtipně do pasti, což?" prohodil se svým typickým sarkasmem. "Už to tak vypadá. Spíš by mě ale zajímalo, jak se z toho dostaneme ven."
Pokrčil rameny. "Počkáme si na to, co bude dál, ne? Docela rád bych zjistil, co s námi chystají?"
Pomalu se k němu přesunul. "Nedovolím, aby mi tě vzali, Iane. Ne teď." Natáhl ruku a pohladil ho po tváři. "Tak snadno se mě už nezbavíš, Danny. Koukej toho parchanta zabít, ať můžeme být spolu. Stýskalo se mi po tobě, i když jsem to nevěděl," zašeptal a sklonil se k němu.
Políbili se. Byl to jen lehký dotek, ale v obou zažehl jiskru vášně. "Musíme mít čisté hlavy," prohodil těžce, když se od něj odtáhl. Daniel jen tiše přikývl. Oba se ponořili do mlčení a svých vlastních myšlenek.
Každý se snažil vymyslet nějaký plán. Nakonec to vzdali a rozhodli se, že spolu to možná vymyslí rychleji. "První věc, kterou musíme udělat, je dostat se ven," začal Danny. "A druhá věc je zabít tu malou mrchu, která se spolčila s Červeným drakem. Ta je pro nás větším nebezpečím než on."
Přikývl. "Máš pravdu. Nejdřív otrávila mě a pak i tebe," přisvědčil. "Cože? Chceš říct, že ty jsi byl ještě napůl otrávený a přesto jsi vysál všechen jed ze mě, i když jsi věděl, že tě možná zabiju až se probudím?!" ptal se nevěřícně. "Jsi opravdu idiot," vyprskl, ale Daniel věděl, že to nemyslí zle. Jen o něj měl strach.
Pokrčil rameny. "Mám na tebe jen takovou drobnou otázku, Iane. Jak se odtud chceš dostat? Pokud vím tak jsou tady jen jedny dveře a pokud mě nešálí smysly tak za nimi stojí právě ta holka."
Ian zpozorněl. "Vrátily se ti upírské schopnosti?" optal se tiše. Daniel přikývl. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, co to znamená. Je noc. A oni oba mají své schopnosti. Domluvili se beze slov a přeplížili se ke dveřím.
Rozběhli se a vší silou do nich vrazili. Nic. Sakra, zavrčeli neslyšně a zkusili to znovu. Naprosto stejný efekt. Když se to chystali vyzkoušet po třetí, ještě než do nich vrazili, tak se dveře otevřely. V nich však nestála Leander, ale Červený drak.
Znechuceně na ně hleděl. "Vidím, že už jste se probudili. To je dobře. Je nejvyšší čas začít."
"Začít? A s čím jako?" optal se Ian ironicky. Daniel po něm střelil pohledem, ale ten se tvářil naprosto klidně a vyrovnaně jako vždy. "No přeci s naší malou show."
"Na co se chystáš?" ozval se Danny. "To vám řeknu až na místě. Následujte mě. A nic bych být vámi nezkoušel, protože mám v zádech Leander a oba víte, že její šípy nejsou moc milou záležitostí," dodal jako by mimochodem.
Oba jen cosi zavrčeli. V hlavách jim šrotovala kolečka. Co to sakra ten pomatenec kuje?, dumali. Poočku po sobě koukli a svorně pokrčili rameny, jako že nemají zdání o co tady jde. Došli do obrovské místnosti, kde byl oltář a okovy.
V tu chvíli to oběma došlo. "Hodláš nás obětovat?" zeptal se klidně Daniel. "Správně. Vy dva jste takový můj největší problém. Aby se mi zvýšily síly a já se stal opravdu nesmrtelným musím obětovat největšího nepřítele. Tak proč to neudělat hned se dvěma, že?"
"Jak jsi přišel na takovouhle pitomost?" ozval se Ian. Přišlo mu to jako postavené na hlavu. Obětování největšího nepřítele, taková blbost. Červený drak po něm šlehl pohledem. "Připadá ti to jako hloupost? Mě vskutku ne. A i kdyby to tak nebylo bude velice příjemné sledovat výraz jednoho z vás až toho druhého budu pomalu škvařit zaživa ve svěcené vodě."
Ian cosi zavrčel, ale Daniel mlčel. Pokud to bude možné nabídne se místo Iana. Nedovolí, aby znovu zemřel. A věděl, že pokud Ian uvidí jeho smrt, rozzuří se natolik, že Červeného draka zabije.
Pousmál se. "Pokud by ti to nevadilo, Iane, chtěl bych jít první."
"COŽE?!" ozvalo se dvouhlasně. Jedno bylo překvapené a druhé nevěřícné. Nevěřícné patřilo Ianovi. "Zbláznil ses nebo co?" ptal se naprosto zmateně.
Pomalu k němu přešel. "Nebudu se dívat, jak znovu umíráš, Iane. Vím, že pokud mě zabije ty mě pomstíš. A kdo jiný by mě měl pomstít než ty, Iane?"
Shlížel na něj a v duchu pěnil vzteky. "Nedovolím ti to udělat. Jestli máš zemřít, zemřu s tebou."
Daniel si maličko stoupl na špičky a cosi mu zašeptal do ucha. "Nikdo neříká, že musím zemřít. Počkej až bude natolik zaujat mým obětováním, že ho budeš moci zabít. Pokud přitom však přijdu o život nezoufej a žij dál. I já musel!"
Ian chtěl cosi namítnout, ale Daniel ho políbil. "Co kdybyste přestali s tím loučením? Stejně se brzy setkáte v pekle," přerušil je Červený drak. Kdyby mohl Ianův pohled zabíjet už by se poroučel k zemi.
"Jestli to nevyjde…" prohodil ještě směrem k Danielovi. Ten se na něj jen usmál. "Pokud tedy chceš jít první Danieli rád ti vyhovím. Prosím," ukázal směrem k okovům na oltáři. Danny se ještě naposledy zadíval na Iana a on mohl v jeho pohledu vidět všechnu lásku a bolest, kterou cítil, když si myslel, že ho ztratil.
Pak se otočil a velice pomalu vykročil k oltáři. Položil se na něj a Červený drak ho připoutal okovy. Daniel otočil hlavu a zadíval se na muže stojícího kousek od nich. Černo-zelený pohled splynul se zářivě modrý.
Oběma z očí sršela láska, ale i nenávist. Ne k sobě samým, ale k Červenému drakovi. Už nezáleželo na důvodech proč ho chtěli zabít před tím. Bylo jen teď a tenhle důvod. A ten byl prostý: touha ochránit jeden druhého, aniž by některý z nich přišel o život.
Červený drak přistoupil k oltáři a začal cosi zaříkávat. Pak naklonil láhev se svěcenou vodou. Zavřel oči a pokračoval v zaříkávání. Daniel kývl na Iana a ten nezaváhal. Naprosto neslyšně se dostal za nepřítele a aniž by mu dal sebemenší možnost se bránit kousl.
Červený drak ztuhnul a pokusil se vysmeknout. Snaha však byla marná. Ian mu nedovolil se vysvobodit a vysál ho na troud. Když z něj zbyl pouze prach, zvedl vítězoslavné oči k Danielovi. Ten se na něj usmál, šťastný že je po všem.
Ani jeden si nevšiml šípu letícího vzduchem. Danny sledoval jak Ian ztuhl v překvapení a mírně vykulil oči. "Miluji tě," zašeptal, a pak se změnil v prach. O zem třeskl černý šíp.
Danielovi okamžik trvalo než mu došlo, co se vlastně stalo. Očima našel toho, kdo vystřelil. Byla to Leander. "IANE!" zařval nelidsky a vyrval se z okovů. Žena v úžasu zůstala bez pohybu. Zřejmě si myslela, že ho ty okovy zadrží.
"Ty děvko!" vykřikl a vrhl se k ní.
Probrala se z šoku a pokusila se utéct. Nepodařilo se. Daniela, kdyby neměl své schopnosti upíra, v honu poháněla nesmírná bolest ze ztráty milovaného člověka.
Dostihl ji u dveří. Otočila se a zadívala se na něj. Pokusila se tvářit naprosto lhostejně a výsměšně, ale nepodařilo se jí to. "Prosím tě nezabíjej mě. Nechtěla jsem ho zabít. Mířila jsem na Červeného draka."
Věděl že lže. Usvědčil ji nejen výsměšný lesk v očích, který nedokázala potlačit, ale i to, že v tu chvíli byl Červený drak dávno mrtvý. "Lžeš!" zasyčel a vrhl se na ní. Původně jí chtěl zakousnout, ale jakmile se jí dotkl nedokázal se ovládnout.
Jeho tělo i smysly ovládala bolest a on jí doslova rozsápal na kousky.
Tupě hleděl na své ruce od krve. Vypadal jako by si neuvědomoval, co se právě stalo. Jenže on si to uvědomoval. Až moc.
Pomalu se otočil a zadíval se na dvě hromádky popela. Přešel k té co k němu byla blíž a poklekl vedle ní. "Odpusť mi, Iane. Nedokázal jsem tě ochránit podruhé, ačkoliv jsem si přísahal, že to udělám."
Z očí mu začaly stékat slzy. Rozhlédl se kolem. Našel jakousi nádobu, která vypadala jako urna. Opatrně do ní smetl pozůstatky Iana a odešel.
Stál na hřbitově, kde právě pohřbil urnu s Ianovým popelem. Stočil pohled na vedlejší hrob. Byla tam pochovaná Lucy, jeho malá sestra.. Sice mu chvíli trvalo než ten hrob našel, ale nakonec se podařilo.
Očima se vrátil na náhrobek Iana. Ian Montgomery, milovaný muž, stálo na něm psáno. Netušil proč to tam napsal, ale jediné co věděl bylo to, že je to pravda. Jeho příjmení si zjistil, podle toho co bylo na hrobě Lucy.
Tak moc toužil potom ho znovu vzkřísit, ale věděl, že to nejde. Každý upír jde vzkřísit pouze jednou.
Hleděl na čerstvý hrob a slzy, které mu stékaly po tváři se mísily s kapkami deště, které proudily z nebe.
"Miluji tě, Iane," zašeptal. "Sbohem."
Ještě jednou se podíval na hrob, a pak vykročil vstříc osamělé věčnosti…

Díl čtvrtý: Ianovo přání

19. září 2008 v 13:56 | shagy
Ležel vedle spícího Daniela a přemýšlel. Co je pro mě v tuhle chvíli důležitější? Pomsta její smrti nebo Dannyho štěstí? Odpověď byla snadná. Dannyho štěstí. Věděl, že on dokáže pomstít jak jeho samotného tak i jeho malou sestřičku.
Jenže podle toho jakou včera udělal scénu mu bylo jasné, že se do toho Danielovi nebude chtít. Jak ho může přesvědčit? Nevěděl. Byl rozhodnut obětovat duši, ale Ian věděl, že po ní touží. Že chce být opět člověkem. Dokázal mu to ve chvíli, kdy se ho zeptal, proč jím chce být.
Muž vedle něj se zavrtěl a on na něj stočil pohled. Je ochoten kvůli jeho štěstí obětovat život? Ano, odpověděl si hned a bez zaváhání. Nikdy by to nepřiznal, ale Daniel mu přirostl k srdci a udělal by cokoliv, aby byl šťastný. Cokoliv.
"Dobré ráno," vytrhl ho ze zamyšlení Dannyho hlas. Otočil se na něj a usmál se. "Dobré. Jak se ti spalo?"
Smyslně se protáhl a objal ho. "Jak by se mi mohl spát, když mám vedle tebe, Iane? Co myslíš?"
"Takže naprosto úžasně," odvětil a rozesmál se, když nadšeně přikývl. "Co budeme dneska dělat?"
"Myslím, že bych se měl podívat po Červeném drakovi," nadhodil opatrně Daniel. "Máš pravdu, aspoň zjistíme, kde ten neřád je," souhlasil naprosto klidně. "Danny?"
"Hm?"
Otočí si ho obličejem k sobě a položí mu dlaň na tvář. "Chci, aby ses pokusil získat zpátky svou duši."
Naprosto vyvedený z míry na něj zůstane zírat. "Copak ses zbláznil?!" vybuchne vzápětí. Pomalu zavrtí hlavou. "Jsem naprosto v pořádku, co se mé hlavy týče. Jen vím, že Lucy to život nevrátí. Jen to zmírní můj vztek. Ty se naopak díky tomu můžeš vrátit zpět do svého života."
"Jenže ten život bude bez tebe," odvětí pochmurně. Usměje se na něj. "Lichotí mi, že bych ti chyběl. Najdeš si někoho jiného."
"Pro tebe to nic neznamenalo, že? Byl to jen takový malý úlet, že Iane? Prostě sis chtěl užít."
"Když to vidíš takhle," odvětí a vstane z postele. Tak takhle si to nepředstavoval. Myslel si, že se bude hádat, ale že prohlásí, že pro něj to nic neznamenalo… Na okamžik zavře oči, aby neviděl bolest, která se v nich jistě objevila. Raději bude za toho kruťase.
Daniel ho pozoruje z postele a zběsile uvažuje co se to událo. Proč najednou změnil názor? Myslel, že zoufale touží po pomstě. Následuje jeho příkladu a oblékne se. "Chci, aby ses za ním vydal a zkusil ho vypátrat," otočí se na něj Ian. S překvapením zjistí, že Danny je už dávno pryč.
Letěl nad městem a snažil se vypátrat stopu Červeného draka. Měl ji zafixovanou již od toho dne, kdy ho potkal u Iana. Zavětřil a neomylně se vydal za ním. Jenže nenašel vůbec nic. Ten grázl musel vědět, že po něm jde, a tak celkem slušně zametl stopy.
Vztekle zavrčel, ale nevzdával se. Vracel se téměř za svítání a měl obavy, aby nebyl někde nad městem, až začne svítat.
Pohodlně se opíral o kuchyňskou linku a čekal až se objeví Danny. Dveře se konečně otevřely a v nich stál ten na koho myslel. "Vůbec nic jsem…" zarazil se v půlce věty, když si Iana prohlédl.
Naprosto nenuceně se opíral o dřevěnou desku a kolem boků měl obtočený pouze kousek jakéhosi hadru, kterému zřejmě říkal ručník. Všechno na co v tu chvíli myslel se mu vykouřilo z hlavy. Úplně zapomněl na to, že mu chtěl vynadat za tu scénu ráno, že mu chtěl říct, že to bylo dnes zbytečné.
Líbezně se na něj usmál. "Copak jsi vůbec nic…?" optal se sladce. Danielovi zajiskří v očích šibalské jiskřičky a vykročí k němu. S očekáváním ho pozoruje. Zdálo se, že na ranní hádku zapomněl.
Zastaví se těsně před ním a prstem přejede po terčíku bradavky. Maličko sebou trhne a Danny se usměje. Skloní hlavu a políbí ho na hrudník. Ian se prudce nadechne, ale neprotestuje. Naopak. Vychutnává si ten lehký dotek.
Rukou mu vjede do vlasů a jemně je pročesává. Jednou rukou se opírá o linku a slastně přivírá oči, když posune rty k jeho plochému břichu.
Uvolní mu ručník a ten se mu sveze podél boků až na zem. Sklouzne ještě níž a sevře ho do úst. Ianovi podklesnou kolena a nebýt toho, že se drží dřeva sesunul by se k zemi.
Jemně si s ním hraje pomocí ruky i jazyka. Hladí ho táhlými doteky a jazykem se ho lehce, jako motýlími křídly, dotýká. Líže ho po celé délce, saje a vychutnává si pocit, že má nad ním absolutní moc.
Ianovi se třesou kolena, ale neřekne ani slovo. Chce, aby mu to dělal. Chce být s ním dokud je to možné. Cítí jak ho přestal hladit, ale stále ho drží v ústech. Skloní hlavu a skrz mlhu rozkoše se na něj zadívá.
Hladí ho ve vlasech a nutí ho tak pokračovat, i když nevědomky. Daniel se usměje, ještě naposledy ho olízne po celé délce a vstane. Ian na protest zasténá. Navíc však nedostane šanci, protože se mu přisaje na rty.
Rukou přitom bloudí po těle a prsty obemkne jeho mužství. Ian se syčivě nadechne. Přes polibek cítí jak se usmál a jemně ho kousne. Daniel se od něj překvapeně odtrhne a zadívá se mu do očí.
Jejich oči splynou, ale Danny ho nepřestává pomalu hladit po celé délce. "Zlobíš," zašeptá mu těžce do ucha, jak se snaží ovládnout své vlastní vzrušení, které ho však zřetelně tlačí do boku.
Ianovi se na rtech rozprostře usměv, když odpovídá. "A ty si seš zase až moc jistý sám sebou." Jemně ho stiskne a on vidí barevné hvězdičky místo jeho zářivě modrých očí. Stačí dva rychlejší tahy a téměř se na něj svalí, jak jím projede vlna uvolnění. "Víš že si občas říkám jestli tě ta ženská nevyměnila?" zašeptá mu, těžce oddychujíc, do ucha.
Jen se zasměje a obejme ho kolem pasu. Položí si mu hlavu na rameno a je rád, že může cítit jeho nahou kůži, vůni, blízkost. "Danny?" ozve se najednou ztichlou kuchyní. "Hmmm?"
"Ne že by se mi to nelíbilo, ale začíná mi být zima."
Odtáhne se. "Promiň," prohodí provinile. Chytí ho za bradu a jemně políbí. "Za tohle se neomlouvej," prohodí tiše a vydá se do ložnice, aby se oblékl. Druhý muž ho následoval. Navlékl na sebe volné kalhoty a bílou košili. "D…" otočí se na něj, ale vzápětí se zarazí.
Daniel zůstal stát uprostřed pokoje, v očích prázdný výraz. Ianovi došlo na co myslí. I jemu to od včerejška téměř nepřetržitě běhalo hlavou. Červený Drak. Upír, který je stvořil. Upír, kterého oba nenáviděli ze svých vlastních důvodů. A taky upír, který mohl Danielovi vrátit duši.
Zhluboka se nadechne. "Co uděláš?" prolomí nakonec napjaté ticho Ian. Odpověď zná, sám mu to přeci poradil. Jenže si nebyl jistý jestli si Danny uvědomuje co to znamená.
Vzhlédne k němu a z očí mu spadne zamlžená opona. Pokrčí rameny. "Co by. Nic. Najdeme ho spolu."
"Danny!" prohodí ostře. "Dobře, dobře. Zřejmě ho budu muset najít a nějakým způsobem zničit."
"Jenže jsi zapomněl na jednu drobnost," upozorní tiše. Uvědomuje si co má na mysli, ale přesto se zeptá: "A to na jakou?"
"Abys ho mohl zabít a získat tak svou duši zpět, musíš jít přese mě."
Oba se odmlčí. Uvědomují si co to znamená. Smrt. Opět se mezi nimi vznáší jako mlhavý obrys. Pomalu zavrtí hlavu. "Zabiju ho, ale neobětuji pro to tebe. Raději budu žít stovky, miliony let s tebou, než jeden zpropadenej život bez tebe."
Ian se na něj zadívá. "Co když ale chci, abys byl člověkem? Vím, že tě to udělá šťastným. Ať si teď říkáš co chceš, v nitru toužíš potom mít duši zpět. A já ti to můžu splnit. Stačí k tomu tak málo," šeptá podmanivě. Okem střelí po okně. Stmívá se.
Pomalu jde k němu. "Vím, že mě dokážeš pomstít Danny. Mě i malou Lucy. Neodpírej si štěstí."
"Nebudu šťastný, když ty budeš mrtvý." Zastaví se těsně před ním. Danielovi došlo, co se chystá provést. "Neudělám to, Iane! Nedokážu to."
Jemně ho políbí. Obejme ho kolem krku a přitiskne se k němu. "Budeme tak šťastní oba, Danny," šeptá mu do ucha. Prudce zavrtí hlavou. Nenechá se nutit do něčeho, co nechce. A ať byl v tuhle chvíli zmatený, jak chtěl věděl, že ho zaručeně nechce zabít.
Pomilovat ho, políbit, přitisknout se k němu, ale ne ho zabít. "Velice by mě zajímalo, co se ti honí hlavou, Danny."
Zadívá se na něj a v jeho zeleno-černých očích vidí odhodlání. Náhle si uvědomí, že nemá cenu se dál bránit. Ian se rozhodl. Jenže on nechce. Chce být ještě s ním. Ještě chvíli. Nechce ho ztratit sotva ho našel. "Iane," zašeptá s bolestí a zoufale ho políbí.
Opětuje polibek se stejným zoufalstvím jako on. Ani on sám nechce, aby to skončilo, ale touží po tom, aby byl Danny šťastný. Líbá ho na oči, nos, rty, tváře. Chce si zapamatovat všechny jeho rysy, chce umírat s jeho obrazem v srdci.
Daniel se přesune k jeho uchu a políbí mu lalůček, jemně kousne. Ian se zachvěje. Je tak nebezpečně blízko hrdlu. Téměř se spokojeně usměje. Pootočí hlavu a ještě jednou ho políbí. Něžně, téměř se ho nedotýká. Ví, že je to naposledy, co se ho dotýká, líbá ho, cítí .
Chytí jeho obličej do dlaní a zadívá se mu do očí. "Udělej to," zašeptá mu přímo do rtů. Stále ještě vrtí hlavou. Skloní hlavu k levému rameni a umožní mu tak větší přístup k jeho hrdlu.
Upře pohled na zběsile pulzující tepnu. "Chci, abys byl šťastný, Danny. A vím, že to nebudeš pokud se nestaneš člověkem."
"Bez tebe šťastný nebudu," odvětí vášnivě. Usměje se na něj a přitáhne si ho ke rtům. "Zapomeneš na mě."
"Nikdy! Může tě přivézt zpět k životu," šeptá a pomalu se sklání k jeho pulzující tepně na hrdle. Cítí jak se mu prodlužují zuby, ostře vnímá vůni jeho krve. Zatne mu prsty do ramen a snaží se ovládnout. Nechce to udělat.
Cítí jak váhá. "Miluji tě, Danny," zašeptá a přitiskne jeho rty na své hrdlo. Jakmile se ho dotkl, nedokázal se ovládnout. Zakousl se do něj a začal sát. Lidská část, která v něm zůstala se náhle probudila a pobízela ho, aby vypil víc a víc. Touha po duši přemohla vše co v tu chvíli cítil.
"Musíš vysát všechno, miláčku," slyší jeho slabý šepot. Chce se odtrhnout, chce to skončit, chce ho nechat žít, ale nedovolí mu to. Klesnou na kolena. Po tváři mu tečou slzy, ale přinutí se pokračovat. Tlak Ianovy ruky v jeho vlasech mu stejně nedala jinou možnost.
"Odpusť," zašeptá a vysaje poslední kapku krve. Chce ho ještě naposledy obejmout, ale ruce sáhnou do prázdna. Právě v tu chvíli se z Iana stala pouhá hromádka popela.
Klečel na zemi a nic nevnímal. Kvůli jeho touze po životě, zabil jediného člověka, na kterém mu kdy záleželo. Náhle si uvědomil, že to samé si myslel, když viděl mrtvou Kirstl. Jenže až dnes si uvědomil, že to byla lež.
Ian byl jediný člověk, kterého kdy miloval, na kterém mu kdy záleželo, kterého kdy chtěl mít navždy vedle sebe. S ním byl ochoten procházet staletími i utíkat před lovci. Zoufale zaboří obličej do dlaní a hlavou mu víří jediná myšlenka: Musíš zničit Červeného draka a získat svou duši zpět. Musíš splnit Ianovo poslední přání.
Jako by to bylo nějaké zaklínadlo, náhle se zvedne a odhodlaně zatne pěsti. Naposledy pohlédne na to, co ještě před chvíli byl Ian a rázným krokem, aniž by si připouštěl bolest, jež mu svírá srdce, opustil to prokleté místo.
Naprosto bez cíle bloudil městem. Nedokázal se soustředit. Před očima měl stále Iana. Jeho tak vzácný úsměv, smutek a bolest, kterou měl v očích když vzpomínal na malou Lucy. Téměř cítil jeho doteky, slyšel jeho hlas.
Zavrtěl hlavou a uvažoval o tom, co bude dělat dál. Nejdřív by se asi měl vyspat, a pak vymyslet nějaký plán, jak se dostat k Červenému drakovi. Vyrazil ke svému bytu, kde padl do postele tak jak byl a zmožen bolestí a smutkem po chvíli usnul.
Jeho sny provázel Ianův tmavý pohled a posměšný smích Červeného draka. Probudil se s výkřikem na rtech. Pročísl si vlasy a povzdechl. "Iane," zašeptal. Podíval se z okna a zjistil, že venku je již tma.
Byl čas lovit, byl čas pomstít se, byl čas vyřídit si s ním účty za to, že ho přinutil zabít Iana. Zaťal pěsti a vyrazil do pochmurné deštivé noci. Vzduch byl nyní očištěn a bylo velice těžké najít byť jen pach zvířete, natož upíra, který po sobě dokáže naprosto dokonale zamést stopy.
Stál uprostřed ulice se sklopenou hlavou a snažil se zavětřit. Konečně, pomyslel si a vyrazil. Konečně ho ucítil a to nedaleko. Dostal se na místo, kde byl poměrně snadno. Ušklíbl se, zřejmě jsem ho vyrušil při večeři, pomyslel si.
Zastavil se těsně u něj a čekal. Muž se k němu prudce otočil a pak se usmál. "Tak jsi mě našel," prohodil vcelku přátelsky a Daniel měl co dělat, aby po něm neskočil, jaký dostal vztek.
Pouze něco zavrčel a čekal. Bedlivě si svého nepřítele prohlížel. Světlé vlasy mu splývaly na krk v kontrastu k nim byly černé hluboce zasazené oči. Léty ztvrdlé rysy se vůbec nehodily k jeho jemně vykrojeným rtům.
"Parchante!" zasyčí nakonec a skočí po něm. Červený drak jen se smíchem uskočí a klidně se na něj zadívá. "Zdá se, že sis vzal mou radu k srdci a zabil ho, což? Vy jste tak krásně naivní."
"Co tím chceš říct?" optá se tiše a srdce mu sevře ledová předtucha. Ne, pomyslí si. To není možné. "Vídím, že ti to zřejmě už došlo, že? Ano je to tak. Ian vůbec nemusel zemřít. Jeho smrt byla naprosto zbytečná."
Daniel se v tu chvíli proměnil ve zvíře, které v sobě tak dlouho dusil. Skočil takovou rychlostí, že druhý muž nestačil nijak zareagovat a on ho držel pod krkem. "Ty hnusnej zkurvysyne!" syčel na něj. "Zabiju tě, slyšíš? Zabiju tě proto, že jsi mě přinutil zabít jediného člověka, kterého jsem kdy miloval!" řval na něj, jak ho ovládala bolestná agonie z toho zjištění.
Červený drak si uvědomil, že to zřejmě neměl říkat. Těžce lapal po dechu a pomalu se mu přestávalo dostávat dechu. Tak takhle si to nepředstavoval. Myslel že si s ním bude pohrávat a pak ho zabije. Zatím to vypadalo na zcela jiný výsledek.
Sledoval jak jeho nepřítel rudne v obličeji a cítil zvrácenou spokojenost. Měl před sebou Iana, když ho vábivým hlasem přemlouval, aby ho zabil. Stisknul silněji. Chtěl, aby trpěl tak jako trpěl on, když se musel dívat, jak se mu před očima proměnil v prach.
Bylo to zbytečné, víří mu hlavou. Ian zemřel zbytečně! Opět se pohledem vrátí k muži pod sebou. Má vytřeštěné oči, obličej celý rudý.
Náhle si uvědomil ostrou bolest v pravém boku. Stočil tam pohled a na okamžik uvolnil sevření. Červený drak toho využil, vytrhl se mu a zmizel.
Daniel vytřeštěně zíral na tmavý šíp, který mu trčel z boku. Zuřivě si ho vytrhl a okamžitě vyrazil za ním. Někde v půlce cesty se mu zatmělo před očima. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, ale nepomohlo to.
Upadl do bezvědomí. Nevěděl už, že se obrovskou rychlostí řítí k zemi, necítil bolest, když dopadl, ani když se mu v těle zlomilo několik kostí. Jeho poslední myšlenka však patřila Ianovi.
Uslyšel nějaké hlasy. "Kdo je to?" ptal se jeden. "O to se nestarej a radši ho ošetři. Našli jsme ho na cestě a tipl bych to na to, že má zlomený snad všechny kosti v těle. Absolutně ale nechápu, co se mohlo stát."
"Našli jsme ho tam a vypadá to, že spadl z velké výšky. Jenže tam není odkud spadnout. Všude kolem je jen čistá obloha. Je to jako by spadl přímo z nebe," ozval se třetí hlas. Někdo se ho pokusil ošetřit. Tělem projela ostrá bolest a mozek raději vypnul, aby tělo netrpělo.
Stála nad ním a pozorovala ho. Co se mu jen mohlo stát?, ptala se v duchu. Podle strhaných rysů usoudila, že něco hodně zlého. Možná ztratil někoho blízkého. Během týdne co u nich byl se ještě ani jednou neprobral.
Dostal vysoké horečky a tak se o něj starala. Nyní mu přiložila na čelo studený obklad. neodolala a pohladila ho po tváři. "Iane," vydechl náhle a ona prudce ucukla. Kdo je ten muž, po kterém se ptá.
Blouzní, pomyslela si a opustila pokoj.
Sotva se zavřely dveře, Daniel otevřel oči. Ne, pomyslel si pochmurně. To nebyl Ian. Byla to nějaká dívka. Cítil její vůni po celém pokoji. Hleděl do stropu a přemýšlel co se stalo. Poslední co si pamatoval byl Červený drak a on sám, jak ho škrtí.
Pak mu bokem projela bolest. Ten šíp!, cvaklo mu náhle. Lovec. Nebylo pochyb, byla to ta mrcha, co ho chytila. Litoval že jí Ian nezabil. Litoval, že ho ona nezabila v té kobce. Kdyby to udělala místo, aby si s ním tak hrála, nemusel ho zabít.
"Ne," zašeptal. Nemysli na to, poroučel si. Jenže to nešlo zastavit. Stále slyšel Ianův hlas: Udělej to. Chci, abys byl šťastný, chci abys byl člověk. Pak se tam však vetřel jiný: Ian vůbec nemusel zemřít. Jeho smrt byla naprosto zbytečná.
Konečně mu to došlo. Mělo to tak být už od začátku. Červený drak se sčuchnul s tou lovkyní a zřejmě jí nějak přinutil, aby ho chytila. Bylo mu jasné, že Ian pro něj přijde. Sakra, zaklel prudce. Copak je měl tak předčtený?
Nemohl přeci vědět, co se mezi nimi stane. Že mezi nimi proběhne ta jiskra. Miluji tě, Danny. Po tvářích mu začaly téct slzy. Poprvé od té doby si připustil něco jiného než vztek. "Taky tě miluji, Iane," zašeptal, i když věděl, že ho nemůže slyšet.
Zaslechl kroky, opřel se zpět do polštářů a zavřel oči. Pomalu se otevřely dveře a v nich stála ta dívka. Sledoval ji skrz přivřené řasy. Přinesla obklad a přiložila mu ho na čelo. Nedokázal zastavit slzy, které mu tekly zpod víček.
Sklonila se nad ním a jemně mu je setřela. "Co se ti jen stalo náš pane neznámý?" zašeptala tiše. "A kdo je Ian?" Při zaslechnutí jeho jména sebou téměř trhl. Copak jsem mluvil ze spaní?, pomyslel si. Jsem opravdu naprostej idiot!
Dívka nad ním ještě chvíli neslyšně stála, a pak odešla. Daniel se opět posadil. Musím zmizet, pomyslel si. A to co nejrychleji. Nemám čas se tady rekvírovat. Musím ho dostat.
Vstal z postele. Podlomila se pod ním kolena, ale odhodlaně vstal. Naštěstí mu neodnesli věci, takže se mohl obléknout. Našel tužku a papír a rychle napsal vzkaz svým zachráncům. Nechtěl vypadat jako nevděčník.
Přešel k oknu a otevřel ho. Bylo to docela vysoko, ale byla noc, takže by to pro něj neměl být problém. Bez zaváhání vyskočil. Sice dopadl na nohy, ale ty se pod ním opět podlomily a on se skutálel z malého srázu.
Chvíli byl omráčený, ale nakonec se zvedl. Točila se mu hlava. Co se to se mnou k čertu děje? Pak mu došlo, že v tom šípu, co ho zranil zřejmě byl nějaký jed. Kdyby byl v tu chvíli člověkem, zřejmě by ho to zabilo. A kdyby byl v tu chvíli člověkem, nikdy by nemohl skoro zabít Červeného draka.
Nyní už nebylo pochyb o tom, že ta lovkyně s ním opravdu byla spolčená. Že by odtud pramenila její nenávist k upírům? Proč s ním ale spolupracovala? Vydíral jí? Hrozil jí, že jí někoho zabije? Nebo, že zabije ji? Na tyhle otázky mu mohla odpovědět pouze ona a nebo Červený drak.
Musel na chvíli zastavit, aby se mu přestala točit hlava. "Sakra," zaklel prudce. Raději se rozhodl, že nebude riskovat let. Kde to jsem, kruci? Vůbec netušil, kde je, jak se tam dostal a jak se dostane domů.
Ten parchant to měl celý promyšlený. Opatrně vykročil do noci a pro tuhle chvíli byl rád, že je upír. Alespoň viděl ostřeji. Povzdechl si. Bude to ještě těžké. Díky tomuhle zase ztratil stopu a bůh ví, kdy jí zase najde.
Trochu se zorientoval a vydal se podél cesty, na kterou narazil. Nakonec unaveně zívl a lehl si na zem. Schoulil se na okraji cesty a za chvíli usnul. Opět se ho zmocnily horečky. Probudil se a zjistil, že nad ním stojí… "Iane?" vydechl nevěřícně. Jen se na něj usmál.
Zavřel a zase otevřel oči a zjistil, že se mu to vše jen zdálo, že to nebyl Ian. Promnul si oči a vyrazil dál. Cítil, že mu hoří celé tělo, ale byl pevně rozhodnut dostat se do svého bytu a tam se vyléčit.
Náhle se prudce otočil. Nikdo tam nebyl, ale přesto věděl, že ho někdo sleduje. Jenže kdo? A proč? Pokrčil rameny a pokračoval. Konečně uviděl vesnici, ve které bydlel. Stočil pohled nalevo a zadíval se na hrad, kde bydlel Ian.
Před očima mu přeběhly vzpomínky. Z náhlého popudu se místo k sobě domů, vydal k Ianovi. Své kroky zastavil až v ložnici. Zadíval se na obrovskou postel, která vévodila pokoji. Téměř viděl, jak se o pelest pohodlně opírá pán domu.
Jak tam tak stál nebyl si jistý jestli v ní dokáže spát sám. Bez toho, aby vedle sebe slyšel jeho pravidelný dech.
Náhle něco, ani nevěděl co, upoutalo jeho pozornost. Prudce se otočil a podíval se na místo, kde byl popel, který zůstal z Iana. Nebyl tam. Někdo ho musel odnést. Začalo v něm klíčit podezření.
Červený drak, pomyslel si. Může ho vrátit zpět do života. Jenže on už nebude to samé, co dřív. Když se mu rozkáže, bez jediného mrknutí oka ho zabije. I přes tenhle risk toužil po tom, aby ho oživil. Toužil spatřit jeho tvář, úsměv, klidně i chlad v jeho očích, jen když ho uvidí.
Unaveně sebou plácl do postele a dal si ruce za hlavu. Hleděl na strop a nemohl usnout. Stále se jen převaloval a vzpomínal. Téměř cítil jeho ruce, jeho rty, sám měl pocit že mu dlaněmi přejíždí po těle.
Věděl, že je to jen sen, ale nechtěl se probudit. Chtěl ještě chvíli snít, když už mu byla odepřena skutečnost. Posadil se, protože marný boj se spánkem již dávno vzdal a zahleděl se oknem na úplněk.
Přemýšlel, kde se skrývá Červený drak a proč je s ním ta lovkyně. Nemohl na to však přijít. Ani na jednu ze svých otázek, a že se mu jich v hlavě honilo nespočet, nedokázal najít odpověď. Ať přemýšlel jak chtěl…
Nakonec si prohrábl vlasy a vyrazil do noci. Možná to bude lepší, pomyslel si. Tady mu všechno připomínalo Iana a to bylo to poslední, co teď potřeboval pokud se chtěl pomstít. Vykročil ke dveřím a prudce se zastavil.
Všechno se s ním zatočilo. Podíval se oknem ven a zjistil, že je ráno. Jed, který byl v tom šípu opět začal účinkovat. "Sakra!" zaklel prudce a opatrně se sunul zpět k posteli. Je slabý jako moucha. Nemůže se teď potulovat venku.
Nepochyboval o tom, že by ho Červený drak klidně oddělal, když je člověk. Padl do pokrývek a unaveně zavřel oči. To snad není možný, pomyslel si. Jsem úplně k ničemu.
Promiň Iane, ale zřejmě ho nedokážu zabít. Náhle jako by pokojem slyšel jeho hlas: Co to tady plácáš, ty imbecile. Jistě, že ho dokážeš zabít. Jsi mnohem lepší a vynalézavější. Určitě vymyslíš něco skvělého. Prudce otevře oči a rozhlédne se kolem.
Ne, zavrtí hlavou. Byly to jen halucinace. Uvědomil si, že popel, který zbyl z Iana zmizel. Co to znamenalo? Vrátí ho do života jen proto, aby se pobavil nad tím, že ho zabije? Co to pro něj znamená?
Opatrně se posadil a doufal, že se mu přestane točit pokoj před očima. Nestalo se a tak se opatrně opřel zpět do polštářů. Hleděl tupě před sebe a nedokázal na nic myslet. Myšlenky se mu toulaly všude možně, ale nebyl schopen vymyslet kloudnou větu.
Promnul si oči a zase se rozhlédl. Kolotoč přestal, ale vstát si ještě netroufal. Co to sakra bylo za blbinu v tom šípu? Jestli mě to bude oslabovat ještě dlouho zřejmě opravdu nic neudělám.
Zaťal pěsti. Ne! Musím okamžitě vstát a vyrazit. Úplně zapomněl na to, že je člověk a že se s ním všechno točí. Jakmile se postavil na zem, podlomila se pod ním kolena a svět zčernal. Upadl do bezvědomí.
Proklouzl do pokoje a zadíval se na muže ležícího na zemi. Nebezpečně vycenil zuby, ale ovládl se. Musíš ho zabít, ale ať ví, že jsi to ty. Slyšel hlas toho, kdo ho vzkřísil. Netušil, kdo je ten muž na podlaze a pranic ho to nezajímalo.
Dostal úkol a byl rozhodnutý ho splnit. Pomalu k němu přešel a sklonil se nad ním. Odhrnul mu z čela vlasy a na okamžik mu před očima přeběhla vzpomínka, na to jak ho ten muž drží v objetí.
Prudce sebou trhl. Co to bylo?, ptá se v duchu. Kdo je ten muž? To tě nemusí zajímat. Jsi vděčný za návrat do života, takže udělej co ti bylo řečeno a nedumej nad tím. Skloní se k němu a vezme ho do náruče. Zdá se, že má horečku.
Projede jím vlna vzrušení a ještě něčeho jiného, zvláštního. To přeci není možné… nemůže to být láska… v duchu se sám nad sebou pohrdlivě zasměje a položí ho na postel. Pečlivě si ho prohlíží.
Jeho černou rozcuchanou kštici, ostré přesto však hezké rysy, trochu křivý nos, smyslná ústa. Jaké má asi oči?, ptá se sám sebe a je zvědavostí bez sebe, až je uvidí. Mírně vystrčená brada svědčí o tom, že je rozhodně tvrdohlavý.
To já jsem taky, pomyslí si spokojeně a dokonce se poprvé usměje. Kdy se asi probere? podívá se z okna a zjistí, že do západu slunce zbývají ještě tak dvě hodiny. Usadí se na zem a pozoruje svého nepřítele.
Tohle místo, pomyslí si náhle. Je mi odněkud povědomé. Povzdechne si. Je to hrozný nic si nepamatovat o tom, co bylo předtím. Červený drak, pomyslí si. Zvláštní chlápek, ale momentálně mu byl vděčný, že ho opět vzkřísil.
V pekle se mu nelíbilo. Bylo tam na něj moc teplo a samej čert. Cynicky se zasměje a položí si bradu do dlaní.
Muž na posteli se zavrtí. Očekáváním téměř nadskočí, jak se těší až se probudí. Myslí mu probleskne jméno. Daniel. Je to on? Jmenuje se tak? Jak je možné, že zná jeho jméno? Copak se znali předtím?
Konečně otevře oči a on zjišťuje, že je má zářivě modré, jaké ještě nikdy neviděl. Má přes ně ještě kouřovou clonu, což dosvědčuje, že měl opravdu horečku, jak předpokládal.
Za chvíli je však při vědomí a naprosto nevěřícně na něj hledí. "Iane?" vydechne.

Díl třetí: Na skok v pekle

19. září 2008 v 13:54 | shagy
Netrpělivě přecházel před jeho domem. Kde se sakra fláká? V tuhle dobu se přeci vracel z té svojí zpropadený stodoly.
Náhle mu u nohou přistál šíp a na něm vzkaz. Jestli hledáš toho svýho přítelíčka tak nemusíš. Je v dobrých rukou, těch mých. Lovec
Ian zaťal pěsti. Ten idiot, imbecil, důvěřivej ťulpas a nanicovatej náfuka se nechal chytit. A to mu ještě jako ten největší blbec nechal vzkaz s varováním. Zběsile uvažoval o tom, kde by ho ten šílenec mohl schovávat.
Být lovcem upírů, kam bych schoval upíra na přechodnou dobu?, dumal. Proč se ten imbecil nechal tak pitomě chytit? Cítil jak ho pomalu začíná přemáhat vztek.
S námahou otevřel oči. Od doby, co mu na krk pověsil ten kříž přestal vnímat okolí i čas. Kde to kruci jsem? Rozhlédl se kolem a poznal, že je v hrobce. V duchu se častoval všemi nadávkami, na které si vzpomněl. Bylo mu jasné, že z tohohle se jen tak nedostane.
Stočil pohled na okovy kolem zápěstí. Ostrá bolest, která z nich proudila ho přesvědčila o tom, že i ony stejně jako kříž, jsou polity svěcenou vodou. Čekal kdy se konečně podívá nepříteli do tváře.
Ten se však stále neobjevoval. Uplynuly hodiny a hodiny a Daniel měl dostatek času na přemýšlení. Najednou byl ochotný přiznat i skutečnost, že Kirstl zřejmě opravdu nebyla člověkem. Jenže čím byla?, pomyslel si pochmurně. To už se zřejmě nedoví.
Ve chvíli, kdy si uvědomil, že zřejmě neuvidí Iana bylo ochoten přiznat i to, že mu na něm začalo záležet. Sice proti jeho vůli, ale začalo. Teď už to bylo stejně jedno.
Konečně se otevřely dveře a on mohl pohlédnout do očí… "No to snad ne," prohodil nevěřícně. Na okamžik zavřel oči a kdyby měl volné ruce zaručeně by si je promnul. Pomalu je otevřel, jako by se chtěl přesvědčit, že tam stále stojí.
Dos… nemohl na to ani pomyslet. Dostala mě ženská!, uvědomil si. Jak potupné. V tuhle chvíli si přál zemřít. Živě si dokázal představit Ianův posměšný úšklebek. "Tak ses nám probral, podvraťáku," vyprskla nenávistně. Jistě, pomyslel si. Proč by neměla nenávidět upíry, když je lovila.
Zvedl k ní zrak a zkřížily pomyslné meče. Modrý se zasekl do hnědého. "A?" optal se klidně. Řezavě se zasmála. "A nic. Stejně jsi jen volavka."
"Volavka?" optal se. Okamžik mu trvalo než pochopil pro koho. "Ian," vydechl. Posměšně mu zatleskala. "Výborně. Šmejd je celkem bystrej."
"Stejně nepřijde," ujistil ji s naprostým přesvědčením. "Podle mého zdroje ano. A můžeš mi věřit, že ten se nikdy nespletl."
Odfrkl si. "Myslím, že máš špatného informátora." V duchu však doufal, že nepřijde. Náhle mu bylo zatěžko si představit, že by ho dostala.
"Copak se ti honí hlavou? Úplně slyším, jak ti v ní šrotují kolečka. Jen povídej. Mě se můžeš klidně svěřit. Evidentně spolu strávíme mnoho dní."
"Táhni k čertu!" vyprskl. Opět se zasmála. "Tam už přeci dávno jsi ty, ne?" Chtěl jí odpovědět, ale odešla.
Ian zběsile lítal po okolí a uvažoval nad tím, kde by mohl být Daniel. Zrovna letěl nad jedním hřbitovem, když z hrobky vyšla nějaká žena. Začal mít tušení. Nenápadně se usídli poblíž a čekal co bude dál.
Uběhly tři dny. Neznámá vždy vešla do hrobky s nějakou posvěcenou věcí a vycházela se spokojeným úsměvem. Jednou se přes stěny ozval výkřik a Ian už nepochyboval. Daniel byl za těmi zdmi a on byl rozhodnutý dostat ho ven.
Po třech dnech strávených v kobce přestal Danny vnímat okolí. Všechno bylo ponořeno do mlhy. Vymyslela si snad všechny možné druhy mučení. Od svěceného kříže, který měl stále ještě zavěšený na krku, až po bič ponořený ve svěcené vodě. Byl velice rád, že si nevidí na záda. Místo nich totiž měl cáry masa a skoro vůbec je necítil.
Bez jediné kapky krve nevěřil, že vydrží ještě dlouho. Tři dny bez potravy si začínaly vybírat daň. Kdyby mu v tuhle chvíli pod nos naservírovala malé dítě a pustila ho z okovů nebyl si jistý, zda by se ovládl.
Podle jejího sebevědomého úsměvu, když odcházela naposledy se začínal obávat, že něco podobného vymyslí, jen proto aby se potom cítil provinile.
Jediná věc na kterou však dokázal myslet bylo: Iane nechoď sem. Nechtěl, aby se chytil do tak jasné pasti, která na něj čekala. Náhle se kolem něho rozprostřela černočerná tma a on upadl do bezvědomí.
Nevnímal proto, jak se otevřely dveře a v nich stál Ian s tou, která ho zajala. Držel jí za vlasy. Byl rozhodnut Danielovi pořádně vynadat. Jakmile spatřil jeho bezvládné tělo v okovech s cáry masa místo zad, vztek na něj ho přešel a přesunul se na zcela jiný objekt. Mrsknul s ní o protější zeď. "Ty děvko," zasyčel a vrhl se na ní.
Chtěl jí zakousnout. Byla evidentně v takovém šoku, že se nestihla ani bránit. V tom, aby jí zabil ho však zastavilo jediné slůvko, které bolestně splynulo ze rtů muži, který byl v okovech. "Iane."
Netušil jestli to vůbec vnímá, nebo to prostě řekl pouze v agonii, ale okamžitě v tu chvíli zapomněl na tu malou mrchu, co se mu krčila u nohou, i na to že ji chtěl zabít. Jeho myšlenky se v tu chvíli věnovaly výhradně Dannymu.
Přešel k němu a spočinul na něm pohledem. I přes to jak byl zkušený a i přes vlastní zkušenosti se svěcenou vodou, to byl neútěšný pohled. "Danny," vydechl nakonec. Opatrně mu sundal okovy. Sesunul se mu do náruče.
Zadíval se na něj. Odmítal si připustit něhu, která mu projela tělem. Nevšiml si, že ta ženská zmizela. V ten moment by mu to stejně bylo jedno. Jemně si ho zvedl na rukách a vykročil z hrobky.
Daniel zamrkal a otevřel oči. Jako ve snu nad sebou viděl obličej Iana, cítil jeho ruce na svém těle. "Chyť se mě," zašeptal mu a on si uvědomil, že to není sen, nýbrž skutečnost. Objal ho kolem krku a přitiskl se k němu.
Ian na něj sklouzl pohledem. Přemýšlel jestli se k němu přitiskl vědomě nebo si představoval, že je někdo jiný. Třeba tu svou Kirstl. Náhle si uvědomil, že na tu ženskou žárlí. Zavrtěl nad sebou hlavou a vychutnával si přítomnost muže ve své náruči.
Vyšli před hrobku a Ian vzlétl rozhodnut dostat se co nejrychleji na svůj hrad. Daniel se ho držel jako by dostal křeč. Jednou sebou bolestivě trhl a ze rtů mu uniklo zasténání. Ian si uvědomil, že se zřejmě nějak nevybíravě dotkl jeho zad. "Promiň," zašeptal mu do ucha. "Už jsme skoro na místě."
Konečně dorazili k němu domů. Doslova proběhl celý hrad až do své ložnice, kde ho položil na břicho do postele. Opatrně, aby mu ještě více neublížil, mu sundal oblečení, nebo spíš to co z něj zbylo.
Zaujal ho řetízek, který měl zavěšený kolem krku. Mohl by odpřísáhnout, že ho na sobě nikdy neměl. Otočil ho na bok a uviděl posvěcený kříž. Serval mu ho z krku a vztekle mrsknul do kouta. Ani si nevšiml, že se sám popálil.
Sledoval zřetelně bílý obtisk kříže a v duchu té ženské sliboval krutou pomstu v bolestech.
Obrátil ho zpět na břicho. Došel do kuchyně, kde si vzal studené obklady. Ty mu pak přiložil na záda. Prohnul se bolestí, ale nevydal ani hlásku. Sklonil se těsně k jeho uchu a zašeptal. "Postarám se o tebe, Danny."
Nebyl si jistý jestli ho slyšel, ale pochopil, že poprvé za celou jejich hru nelhal.
Když se přiblížila půlnoc, rozhodl se, že Danielovi obstará nějakou krev. Bylo mu jasné, že ona mu asi neservírovala jednu krávu denně. Naposledy se na něj podíval a pak vyletěl oknem. Doufal, že se mu zatím nic nestane.
Se znechucením zjistil, že místo aby se vydal do města, rozletěl se na pastvu, kde čekala kráva. Sám nad sebou se ušklíbl. Jak tak sledoval pokojně se pasoucí zvíře rozhodl se, že Danielovi obmění jídelníček a vyrazil do lesa. Počíhal si na vysokou a bez jediného zvuku zaútočil, zakousl se a vysával. Ještě že si vzal tu bandasku, jak říkal své speciální flašce na krev.
Za hodinu se vrátil. Otočil Dannyho na bok a opatrně se mu pokusil dát napít. Nejprve jí vyplivoval, ale nakonec vypil celý pohár, který mu naservíroval. "Hodnej kluk," nezapomněl ho pochválit.
Začínalo svítat a Ianovi taky něco svitlo. Z Dannyho teď bude člověk. A ti vnímají bolest mnohem víc než upíři. Na poslední chvíli se vydal do lékárny a sebral tam nějaké antibiotika a bolest tlumící prášky, jo a ještě hojivé masti. Nejprve si sice pochutnal na lékárníkovi, ale to Danielovi určitě říkat nebude.
Kolem poledne se přesvědčil, že se ve svém tušení nemýlil. Daniel sebou prudce trhl a začal sebou na posteli házet, což mu přinášelo ještě větší bolest. Musel ho držet celou svou vahou, v duchu děkoval bohu, že s ránem neztrácí své schopnosti, aby nespadl z postele.
Podařilo se mu do něj vpravit několik prášků proti bolestem a za hodinu už zase klidně ležel na břiše. Opatrně mu záda natíral hojivou mastí a všelijakými blbostmi, které mu šeptal se ho snažil uklidnit.
Na okamžik procitl a zadíval se na něj. Byl si ale jistý, že ho absolutně nevnímal. S večerem přišly horečky a ty snáší i upír celkem špatně. Začal blouznit. Ian se díky tomu dozvěděl dost o jeho dětství. Nebylo příliš šťastné.
Otec od nich odešel, když bylo Dannymu šest a matka se o dva roky upila k smrti. Dostal se do náhradní rodiny, kde byl jeho adoptivní otec šílený do upírů. Zajímalo ho úplně všechno. Dokonce spal v rakvi, aby si vyzkoušel jak žijí.
Ian se otřásl. Danielovi to v jeho věku muselo připadat přinejmenším velice zvláštní. Pravidelně mu dával v noci pít krve, aby se mu částečně vrátila síla a začaly se hojit rány. Kdykoliv se podíval na jeho záda měl pocit, že vzteky vyletí z kůže.
Po týdnu se mu začaly hojit a bylo jasné, že po nich zůstanou ošklivé jizvy. Když si byl jistý, že už ho to nemůže bolet otočil ho na záda a prohlédl si ránu od kříže. Byla ošklivá a hluboká. Rychle jí natřel hojivou mastí.
Daniel otevřel oči, ale clona, která přes ně padla jasně říkala, že nemá tušení, kdo se to o něj tak obětavě stará. To ti spočítám, pomyslel si jednoho večera, když skoro padal únavou. I rána na hrudi se začínala hojit a Ian doufal, že to nejhorší mají za sebou.
Pohodlně se usadil do křesla, které si přitáhl k posteli a zavřel oči. Za okamžik spal jako už dlouho ne.
Pomalu otevřel oči a zadíval se na muže spícího v křesle. Uvědomil si, že ho téměř nic nebolí. Na hrudi ho chladila jakási mast, která tlumila bolest. Zapřemýšlel kdy se o něj někdo takhle naposledy staral. Ať se snažil sebevíc nemohl si vzpomenout, kdy to bylo.
Pousmál se, když uviděl Ianovu rozcuchanou kštici, ztrhanou tvář a vrásky kolem úst. uvědomil si, že mu asi věnoval hodně ze svého času. Mohl ho přeci zabít. Místo toho ho zachránil a staral se o něj jen aby nezemřel.
"Iane, co byla Kirstl, když jsi zabil?" zašeptal tiše svou otázku, která ho tížila od doby, co si uvědomil, že je možná pravda co říkal. Náhle si vzpomněl na podivný zápach, který cítil z její mrtvoly.
Pak mu to došlo s bleskovou rychlostí. Ona byla také upír. Ale jak to? Jak to že to on sám nepoznal? Nevěděla o tom, ale nebyla člověkem. Přesně tohle mu řekl Ian, když se ho pokusil zabít.
Jak je možné, že si toho nevšiml hned? Na to byla jednoduchá odpověď: byl zaslepen vztekem a nenávistí k Ianovi.
Asi se mu budu muset omluvit, pomyslí si, když pohledem spočine na jeho tváři. Věděl, že mu bude stále předhazovat, že měl pravdu, ale to mu pranic nevadilo. Konečně byl ochotný si přiznat tu jiskru, která mezi nimi vzplanula.
Ian se k ránu zavrtěl a Daniel okamžitě předstíral spánek. Starostlivě k němu přistoupil a zadíval se na něj. Vypadalo to, že se rány hojí perfektně. Jen mu dělalo starosti, že se ještě neprobral.
Zauvažoval nad tím a nakonec se rozhodl, že je to proto že teď je člověkem. Určitě to není nic vážného. Odmítl si přiznat, že by to bylo něco vážného.
Odešel do kuchyně, aby si přinesl studené obklady a ty pak přiložil na rány. Maličko sebou trhl a Ian ho opět utěšoval šeptanými slůvky. Vpravil mu do úst trochu vody a šel uvařit polévku.
Aspoň k něčemu mu byly dobré ty dlouhé roky, které žil. Naučil se jednu užitečnou věc. Vařit. Za několik minut se hradem nesla vůně slepičí polévky a Ianův spokojený pískot. Daniel ležící v posteli ho s úsměvem poslouchal.
Jakmile se však pískot začal přibližovat, nasadil netečnou masku a dál se nechal operovávat. Ian ho opatrně krmil vývarem a byl rád, že nikterak neodporuje. Netušil jak by se mu do něj podařilo dostat horké jídlo.
Konečně skončil a vydal se opět do kuchyně, aby tam odnesl talíř. Rozepnul mu košil a znovu překontroloval Dannymu rány. Obtisk kříže se již skoro celý zahojil. Spokojeně se usmál a zapnul mu košili. Výborně, pomyslel si pro sebe.
Jak ho tak pozoroval dostal chuť se ho dotknout. Natáhl se, aby ho pohladil, když v tu chvíli Danielova ruka vystřelila vzhůru a on si ho stáhl k sobě. "Jak dlouho jsi při vědomí?" zašeptal těsně u jeho rtů. Snažil se nevnímat touhu, která jím projela až po konečky prstů u nohou.
Otevřel jedno své modré oko a zadíval se na něj. "Od včerejška. Nechtěl jsem ti to říkat. Bylo tak hezký, když se o mě někdo staral," prohodil celkem provinile. V tu chvíli byl k sežrání, ale Ian se rozhodl, že neustoupí.
"Ty jeden idiote. Myslíš, že mě…" víc toho říct nestihl, protože k němu přitiskl své rty a tím ho spolehlivě umlčel. Okamžik nereagoval, ale ve chvíli, kdy mu jazykem pronikl mezi rty se se zasténáním vzdal.
Ponořil ruku do jeho vlasů a přitáhl si ho blíž, aby se k němu lépe dostal. Druhou rukou mu přejížděl po zádech. Ian mu vklouzl dlaní pod košili a začal ho hladit po hrudi. Opatrně přejížděl po stále ještě zřetelné jizvě po kříži.
Daniel přidušeně zasténal bolestí. Chtěl se odtáhnout, ale ruka ve vlasech a rty jemně se otírající o ty jeho to nedovolily. Nakonec se mu přeci jen podařilo vymanit. "Danny," vydechl roztouženě. "Měli bychom přestat. Ráno bys toho mohl litovat."
Usmál se a vzal jeho tvář do dlaní. "Už je ráno, Iane. A tohohle… Tohohle nebudu litovat nikdy," zašeptal.
Ian se usmál. Sklonil se k jeho rozepnuté košili a políbil ho na rameno, klíční kost, olízl bradavku, jazykem objel obrys kříže. Přidušeně zasténal, když ucítil, jak Ianova ruka hladí přes látku kalhot jeho připravené mužství.
Zvedl hlavu a zadíval se na mu do očí. Svítila mu v nich stejná touha jakou cítil on sám. maličko se posunul a jejich rty opět splynuly.
Tělo se otíralo o tělo.
Daniel cítil jeho touhu téměř na své. Vsunul ruku mezi jejich těla a osvobodil ho ze sevření kalhot. Ianovi uniklo zasténání, když se kolem něj obemkla jeho dlaň. Pomalu přejížděl celou jeho délku. Odtrhl od něj rty jen aby viděl, jak reaguje.
Zavřené oči, pootevřené rty, tiché vzdechy. Daniel se spokojeně usmál. Pomalu ho zbavil zbytku oblečení, ale ze sevření ho nepustil. Položil ho na záda a zůstal ležet vedle něho.
Sklonil hlavu a začal ho líbat na krk, přes klíční kost až k bradavce. Jemně kousl a s úsměvem poslouchal roztoužený povzdech. Sjel na břicho, kde obkroužil pupík, aby vzápětí pokračoval v objevné pouti.
Ian prudce otevřel oči, když se Daniel jazykem dotkl špičky jeho mužství. Zatínal pěsti do prostěradla a nechtěl, aby to skončilo. Před očima mu běhaly hvězdičky, když ho vsál do úst.
Dlouhými, pomalými tahy ho hladil a jazykem si hrál se špičkou. Cítil, že se blíží k vyvrcholení, a proto ho chytil za vlasy a přitáhl si ho k sobě. "Ty jsi nějak zdivočel," zašeptal a polibky mu zasypával tvář. "Vadí ti to s… aaaah," zasténal, když mu rozepnul kalhoty a prsty obemknul mužství.
"Ani v nejmenším mi to nevadí Danny." Opatrně, aby mu neublížil, ho položil na záda. rukama klesal stále níž, následovaný ústy. Sevřel mu stehna a maličko roztáhl nohy. Sklonil hlavu a motýlím dotekem mu políbil vzrušené mužství.
Zasténal, ale chtěl, aby pokračoval, aby ho vzal celého do úst a sál. Jako by mu četl myšlenky, vzal ho mezi rty a začal sát. Danny mu zaťal prsty do ramen a pohnul boky. Chtěl mu vrátit to, co prováděl jemu před několika minutami.
Začal ho olizovat po celé délce a vychutnával si povzdechy, které mu unikaly skrze rty. uvažoval k čemu by to přirovnal. Zmrzlina, napadlo ho náhle. Jistě, chutnal mu jako jeho oblíbená zmrzlina.
Jazykem obkroužil špičku a opět ho vtáhnul celého do úst. Chytil ho za vlasy a zdálo se, že si ho přitáhne k sobě, ale on ho naopak přitiskl ještě blíž k sobě a pohnul boky. Vklouzl mu celý do úst a on vyhověl jeho přání.
Jemně ho kousnul a Daniel mu ještě více zaťal prsty do ramen. Usmál se a pomalu ho nechal vyklouznout. Zklamaně zasténal. "Jsi nějaký netrpělivý," zašeptá a nadzvedne se. Pohodlně se mu uvelebí mezi stehny.
Střetly se očima a on uvězněn zastřeným modrým pohledem do něj začal pronikat. Bolestně zasténal a Ian okamžitě přestal. "Omlouvám se," šeptal mu přímo do ucha. "Ale chci tě tak moc, že už se zřejmě neovládnu," oddychuje těžce.
Danny to vyřeší po svém. Chytí ho za tu jeho sexy prdelku a zatlačí. Vklouzne do něj a zasténá. Trochu to ještě bolí, ale dá se to vydržet… "Promiň," skloní se k němu a vášnivě ho políbí. Nehýbe se. Chce mu umožnit, aby si zvykl na to, že je v něm. Že ho cítí. Měl pocit, že vzrušením snad praskne a rozprskne se na zdi.
"Jestli to bude trvat ještě dlouho tak puknu a budeš mě seškrabovat ze zdi," zašeptá mu. Daniel se zasměje a on se zkusmo pohne. Když ucítí odezvu, přirazí rychleji. Cítí, že přichází vyvrcholení a chce ho mít sebou.
Vsune ruku mezi jejich těla a vezme ho do dlaně. Žíznivě pije z jeho úst a rychlými pohyby ho přivádí k vrcholu. Svět oběma vybuchne na milion kousků. Společně se dotknou hvězd.
Sesune se na něj a těžce mu dýchá na krk. Hladí ho po zádech a spokojeně oddychuje. Odkulí se z něho stranou a zůstane ležet vedle. "Děkuji, Danny," zašeptá. Místo odpovědi si ho přitáhne a něžně políbí. "Já děkuji tobě. A nejen za záchranu života."
Společně si usnou v náručí.
Jako první se probudí Daniel. Otočí hlavu a zadívá se na tmavou kštici vedle sebe. Usměje se. Zauvažoval nad tím co se stalo. Bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné. Chtěl to prožít znovu. Chtěl se s ním znovu milovat.
Cítil jak v něm opět stoupá touha a musel nad sebou zavrtět hlavou. "Nehodláš mě tím pohledem zhltnout, že ne?" ozve se vedle něj a on sebou provinile trhne.
Zadívá se na Iana a zavrtí hlavou. "Nemusíš mít strach," ujistí ho klidně. "Možná bych ten strach měl rád," odvětí ten a maličko se nadzvedne. Lehounce ho políbí na rty a Daniel se zachvěje.
Jejich pohledy splynou a ani jeden z nich neví co dělat dál. Touží po sobě, ale zároveň nechtějí, aby to zašlo natolik daleko. Nechtějí si přiznat city, které cítí. Nakonec se Daniel odtáhne a pohladí ho po tváři.
Ian si ho zkoumavě prohlíží, ale mlčí. Poprvé za ty léta, co žije se uvědomuje, že mu na někom opravdu začíná záležet. A ten někdo byl Danny. Nechtěl to. Bál se těch citů, ale zároveň to bylo tak nádherné, že nechtěl, aby to skončilo.
Jenže pak si vzpomněl na to proč se s ním vlastně seznámil. Musí ho zabít. Musí to udělat, aby se dostal k tomu grázlovi. Zatne pěsti. "Danny?" ozve se tiše. Ten kývne jako že ho poslouchá, a tak pokračuje. "Proč hledáš toho kdo nás stvořil? Proč chceš být opět smrtelník?"
Tázavě se na něj zadívá, ale neodpoví hned. Cítí, že si musí odpověď promyslet. Sám to neví přesně. Proč se mu vlastně nezamlouvá tenhle život? Nesmrtelnost, každý se ho bojí. To nebylo, když byl normálním člověkem.
"Proč?" prohodí nakonec. "Abych mohl dýchat a vnímat, že dýchám. Abych se bál, že mě srazí auto a díky tomu byl opatrnější. Abych mohl mít rodinu a chránit ji. Abych se nemusel skrývat v temnotě. Abych…" Ian ho umlčí tím, že mu položí ukazovák na rty. "Už dost," zašeptá.
Na dlouhou dobu se odmlčí. Danny má vlastně větší důvod žít. Je upírem teprve chvíli, může se opět stát člověkem, aniž by to byl nějaký větší problém, uvažuje Ian. Jenže i on má důvod najít toho, kdo je stvořil. A aby se tak stalo měl by zabít Daniela. A to on nechtěl.
Teď už věděl, že to nedokáže. Ze začátku to byla hra, ale nyní tomu bylo jinak. Vzpomněl si na vztek, který jím projel, když ho uviděl v okovech. Na pocit, který cítil, když do něj pronikal. Ne, teď už to nedokážu. "Iane?"
"Hmm?"
"Proč ty vlastně hledáš toho, kdo nás stvořil? Proč jsi kvůli tomu ochotný jít i přes mrtvoly?"
Zadívá se na něj, ale mlčí. Pomalu zavrtí hlavou a vstane z postele. Rychle se oblékne a opět je z něj ten starý Ian, kterého zná. Z očí mu sálá posměch, z celého jeho těla čiší nebezpečí. "Mám takový pocit, že do toho ti vůbec nic není," odvětí mrazivě a zmizí.
Daniel za ním jen tiše hledí. Musí k tomu mít nějaký důvod, přesvědčuje sám sebe. Jinak by to nedělal. Teď už věděl, kdo je opravdový Ian. Muž, kterému se stalo něco zlého. Něco, co ho nutí být takový jaký je. Něco co ho žene v touze ho zabít.
Zachvěl se. Jaké to bude pokud ho opravdu zabije? Jak se bude cítit, až bude umírat jeho rukou. Nakonec usoudil, že raději ať je to Ian, než nějaký prokletý lovec upírů. Zavřel oči. Náhle se cítil příšerně unavený.
Věděl, že se Ian vrátí zpět na svůj hrad a tak pomalu zavřel oči. Za chvíli usnul,protože jeho tělo ještě nebylo zcela v pořádku. A začínalo svítat, což znamenalo, že pro něj bude lepší svou lidskou podobu prospat. Nebyl si totiž jistý, zda by byl schopný zvládnout bolest, která by ho zcela jistě znovu ovládla.
Do pokoje proklouzl stín a nenávistně se zadíval na muže v posteli. Znechuceně si odplivl, když si uvědomil, co v té posteli oba ti paraziti dělali. Byl by rád, kdyby se povraždili navzájem, ale to se evidentně nestane.
Neslyšně přešel k posteli a sklonil se nad muže v ní. Z kapsy vytáhl nůž a chystal se muho zarazit do srdce. Nyní byl smrtelníkem a jeho smrt by byla velice rychlá. Vyrušil ho však nějaký šramot venku.
Rychle zanechal alespoň vzkaz a zmizel. Srdce mu však svírala sžíravá nenávist.
Daniel se probudil a s podivem se zadíval na vzkaz, který měl hozený na prsou. Že by se Ian vrátil a nechal mi tady vzkaz?, podivil se v duchu. Když vzal sněhobílý papír do ruky, strnul. To nebyl Ian, kdo to napsal. Byl to ten po kom tak usilovně pátrali. Byl to ten, který je stvořil.
Pomalu po něm přejížděl a s každým řádkem v něm narůstal vztek a touha zabíjet.
Děkuji vám oběma, že jste se zúčastnili mé hry. Byla to obrovská zábava a takhle jsem se nepobavil skutečně dlouho. Je mi líto, že to musím udělat, ale hra je u konce. Je načase stáhnout oponu. A zničit hlavní aktéry celé téhle šarády. Doufám, že jste si spolu pořádně užili. Bylo to totiž poprvé a naposledy. Jo a malá zprávička pro Iana. Abyste se ke mně dostali musíš zemřít ty, nikoliv Daniel. Pokud tě však Daniel zabije mohu tě navrátit zpět do života, protože jsem to byl já kdo tě stvořil. A pokud tě znovu vzkřísím nebudeš si nic pamatovat. Budeš jako stroj, budeš mě poslouchat na slovo a když řeknu, abys ho zabil, uděláš to. Jaké bude vaše rozhodnutí? Au revoir, pánové. Uvidíme se v pekle. I když na mě tam budete čekat ještě hodně dlouho. Váš Červený Drak
Takže jsem měl pravdu, pomyslel si. Opravdu musím zabít Iana, abych dostal zpátky svojí duši. Zaťal pěsti. Přeci musí existovat jiná možnost.
Za několik hodin se vrátil Ian. Překvapeně se zadíval na bledého muže ve své posteli. Byl to docela nezvyk ho tam vidět, ale neměl čas nad tím přemýšlet. "Co se stalo, Danieli?" zeptal se klidně.
Muž k němu vzhlédl a zavrtěl hlavou, jako by se chtěl přesvědčit, že to není pravda. Ian si všiml, že v ruce drží jakýsi zmuchlaný papír a rychle k němu přešel. Vytrhl mu ho a začetl se. Tentokrát bylo na něm, aby ztuhl.
Přestal vnímat okolí a vzpomněl si na to, co se stalo na úplném začátku jeho upířího života. Běžela k němu malá hnědovlasá holčička. Měla rozesmátý obličej, rozpražené ruce, kolem tváří jí vlály vlasy. Byla skoro u něj, když se nad ní snesl stín a potom se i s ní vznesl. Chtěl se s ní jen rozloučit než jí navždy opustí po zjištění, že je upír a bylo mu to odepřeno. Zuřivě hledal toho, kdo jí unesl. Nakonec nenašel nic. Jen její bezvládné tělíčko ve stoce s dvěma sotva znatelnýma tečkami na hrdle.
Červený drak. Nyní nevěřícně kulí oči na jméno pod vzkazem. Nedokázal tomu uvěřit, ale zároveň šestým smyslem vycítil, že je to pravda. Že to není jen zlý sen, jak stále doufal. Daniel sledoval, jak ztuhnul. "Co se děje? Ty ho snad znáš?"
Jako v mrákotách přikývne. "To on mě najal, abych tě zničil. To on je zatím vším. To on mě byl navštívit ten den, co jsi u mě byl poprvé."
"COŽE?!"
"Je to tak. Řekl mi, že abych se dostal k tomu, kdo mě stvořil, musím tě zabít. A já pitomec zabedněnej jsem tomu uvěřil. A ono je to zatím naopak. Ty musíš zabít mě, aby se ti vrátila duše."
"Proč ho hledáš, Iane? Ale pravdu." Oslovený sklopil hlavu a zůstal stát uprostřed místnosti. Daniel pomalu vstane z postele a přejde k němu. Natáhne ruku, chytne ho za bradu a něžným dotekem ho přinutí se na něj podívat.
Náhle je mu jako by dostal obrovskou palicí po hlavě. Ještě nikdy v jeho zeleno-černých očích neviděl to co teď. Prázdno, smutek, bolest. Už to nebyl ten světem protřelý posměváček. Zřejmě se mu na okamžik podařilo spatřit Iana, jakým byl na začátku toho všeho.
Trpělivě mlčel a vyčkával až se sám rozhodne mluvit. Věděl, že nevnímá jeho, ale je o stovky let zpátky v minulosti. "Zabil ji, Danny," zašeptá bolestně a trochu nevěřícně. Trhnutím hlavy se snaží odehnat obraz jejího mrtvého tělíčka, ale nedaří se. "Zabil mou malou sestřičku," vydechne sotva slyšitelně.
Daniel ani na okamžik nezaváhá. Je to jako by se to stalo jemu, natolik zřetelně cítí bolest, kterou schoval za masku posměchu.
Přitáhne ho k sobě a obtočí kolem něho paže. Snaží se mu vytrhnout, ale nedovolí to. Skloní se těsně k jeho uchu a zašeptá: "Dostaneme ho, Iane."
"Ale co tvoje duše?"
"Čert vem duši!" prohodí zapáleně. "Miluji tě, Iane," přizná to, co donedávna tajil. Když to ale řekne nahlas uleví se mu. Ian ani mrknutím oka nedá najevo, že by ho to překvapilo. Neřekne vůbec nic. Jen ho obejme a přitiskne se k němu. "Děkuji ti, Danny."

Díl druhý: Místo lovce lovnou zvěří

19. září 2008 v 13:53 | shagy
"Asi by tě neuklidnilo, kdybych ti řekl, že ve chvíli, kdy jsem si na ní pochutnával již nebyla člověkem, že?" prohodil nyní bez svého typického posměchu. Těžce lapal po dechu. Danielovo sevření bylo tentokrát pevné jako ocel. Poprvé za celou tuhle hru uvěřil, že by ho Danny mohl zabít.
Pozoroval klidný výraz v Ianových očích. Chvěl se vzteky a v tuhle chvíli byla jeho lidská část umlčena tou upíří. Toužil po jediném… Zaklesnout se do něj a vysát ho na troud.
Ian si odmítal připustit, že by, byť na malý okamžik, cítil strach. "Tak už to udělej," nabádal ho. Do hlasu se mu opět vloudila typická ironie. "Aspoň se nedozvíš kdo nás stvořil."
Ani na okamžik neuvolnil sevření. "Nevíš to. A zjistit si to můžu stejně dobře sám. Nepotřebuju k tomu někoho, kdo se houpe na konci potravního řetězce."
"Nikde se nehoupu," vyprskl nakvašeně Ian. Danny se ušklíbl. Vida, vida, tak tohle na něj platí. Nelíbí se mu, když se o něm vyjadřuje jako o nižším než jsou lidé. "Zaplatíš za její smrt a je mi jedno jakým to bude způsobem."
Byl v pokušení říci mu znovu to, co prohlásil na začátku, ale neměl ve zvyku se opakovat, a tak na něj jen tiše hleděl.
Daniel si nakonec znechuceně odplivl. "Tohle by bylo moc jednoduché. Přišel's mi až pod nos. Chci, aby ses bál byť jen otočit ze strachu, že stojím za tebou," usekával kuse a pustil ho. Ian se zhluboka nadechl a opatrně si promnul krk. Měl opravdu železný stisk.
Zatím to vypadalo, že on bude tou lovnou zvěří a ne lovcem, jak se domníval původně. Pousmál se. "Zdá se, že pozměňuješ můj scénář, že?" optal se po chvíli ticha. "Změnil sis ho sám ve chvíli, kdys jí zabil," odtušil mrazivě. "Pořád trvám na tom, co jsem řekl. Nemám ve zvyku se opakovat."
"A co tedy podle tebe byla?" Snažil se, aby jeho hlas vyzněl klidně, ale Ian přesto vycítil, že bojuje s hněvem. Chlácholivě se usmál. "Možná bych ti to neměl říkat. Stejně mi nebudeš věřit."
Propichoval ho pohledem, ale mlčel. Musel uznat, že má pravdu. V tuhle chvíli mu opravdu nebyl schopen věřit. Vlastně mu nevěřil nikdy tak proč teď, že? "Určitě na to přijdeš časem sám, Danny. Zatím… Au revoir," pronesl s posměchem a opět zmizel jako pára nad hrncem.
Daniel zaťal pěsti. Dostal chuť zabíjet. Bylo mu jedno koho. Hlavně někoho. Vyrazil do noci. Zavětřil. Cítil čerstvou krev. A byl rozhodnut jí získat.
Ian ho pobaveně sledoval ze svého místa na střeše. Poznal přesně, kdy se rozhodl lovit lidi. Chtěl se tak jistým způsobem pomstít jemu. Udivilo ho, že potom všem je stále tak naivní a dokáže věřit tomu, že by mu na těch červech mohlo záležet. Ironicky se ušklíbl.
Rozhodl se, že ho bude sledovat. Určitě bude zajímavé pozorovat jeho první lidskou oběť. Po hodině se znovu ušklíbl. Mohlo ho napadnout, že si vybere nějakého grázla a ne nevinnou oběť. Pohodlně se usadil na jednu lampu a sledoval, jak Daniel mizí v temné uličce.
Plížil se za svou kořistí naprosto neslyšně. Vycítil že na jeho rukách je cizí krev. Že je vrah. Jako Ian. A proto zaslouží smrt. Na okamžik se zastavil, a pak skočil s neomylnou přesností. Neznámý nestihl vydat ani hlásku.
Bylo to rychlé, protože jeho krev mu nechutnala. Byla hořká jako celá osobnost kořisti, kterou si vybral. Když skončil, znechuceně si odplivl. Hlad neukojil, ale byl spokojený.
I muž, který ho pozoroval cítil spokojenost. Konečně přiznal svou pravou povahu. Konečně se stal plnohodnotným upírem. Jen doufám, že se nevrátí k těm svým kravám, pomyslel si pobaveně a trochu znechuceně.
Daniel prudce zvedl hlavu a střetl se s tím neuvěřitelným pohledem, který ho vzrušoval, ačkoliv ho nyní nenáviděl. Ian ho pozdravil kývnutím hlavy. Ignoroval ho a vykročil ulicí.
Opět ho sledoval. Vycítil, jak jím projelo vzrušení smíšené s nenávistí, když k němu vzhlédl. Zdá se, že poprvé bude zábava být loven.
Začínalo svítat, a proto se raději vrátil na své sídlo. Danny bude muset počkat. Po třech dnech a nocích beze spánku na něj přeci jen dolehla únava, i když byl zvyklý na delší tahy. Pobavil se přímo královsky, a tak neměl důvod odepřít si spánek. Dumal nad tím za jak dlouho asi Danny přijde na to, co byla jeho milá zač.
Nepochyboval o tom, že ona sama to nevěděla. Stávalo se to pomalu často. Už však nebyla člověkem, byla něčím jiným. Něčím… no na to ať už si Daniel přijde sám. Já si teď půjdu pořádně odpočinout, pomyslel si. Ještě naposledy otočil hlavu a uviděl, že muž který opanoval jeho myšlenky mizí za rohem.
Přecházel v bytě jako tygr v kleci. Konečně se uvolnil tenhle dvoupokoják a on mohl začít žít jako skoro normální člověk. Poslední měsíc svého života trávil v té zpropadené stodole, kde to všechno začalo.
Nedokázal chvilku posedět, srdce mu ovládala bolest a nenávist a o to víc, že nyní byl člověkem. Stále před sebou viděl mrtvou Kirstl a tomu jen přilévalo olej do ohně. Měl pocit, že mu někdo vyrval srdce z hrudi. A ten někdo byl Ian. Bolestně zavyl.
Proč? Proč se k němu chtěl dostat zrovna takhle? Mohl zvolit milion jiných způsobů, tak proč zrovna Kirstl? Vždyť on sám byl tím prioritním cílem. Proč tedy ona? Nevinná žena?
Co když tak nevinná nebyla?, ozvalo se jeho svědomí. Co když opravdu byla něčím jiným, jak říkal Ian? Danieli! Přeci bys mu nezačal věřit. Znal jsi jí od dětství. Vyrostli jste spolu, hráli jste si na doktora, strávili spolu první noc, zasnoubili se. Znal jsi jí lépe než ten zpropadený ničema. Upír, odplivne si.
Pak si uvědomí, že je to samé a zamračí se. Prohrábl si vlasy. Už ho nebavilo snažit se Ianovo chování ospravedlnit. Byl to sprostý vrah a na něm teď bylo vzít spravedlnost do svých rukou. A prvotní hledisko by pro něj měl být nějaký plán.
Jak se mu dostat na kobylku? Nejlepší by zřejmě bylo kdyby věděl, kde bydlí. Oblékl si kabát a vydal se ke dveřím. V poslední chvíli si uvědomil, že je den a tudíž nemá své schopnosti. Zejména v tuhle chvíli postrádal svůj vytříbený čich.
Musí tedy počkat do večera, aby mohl jít po stopě jeho pachu. Co však bude do té doby dělat? Náhle se mu zdálo, že se celý den hrozně vleče. Netrpělivě očekával, kdy hodiny na věže kostela odbijí deset hodin večer a on bude moci začít hledat.
Konečně odbilo a on vyrazil do temné ulice. Sotva se ho dotklo měsíční světlo ucítil, jak se mění. Už si na to celkem zvykl, takže to bral jen jako součást své nové podoby. Trochu nezvyk sice stále ještě byly tesáky a zostřené vidění, ale i na to si začínal zvykat. Nic jiného mu také nezbývalo. A pokud chtěl přežít…
Zastavil se uprostřed silnice a zavětřil. Bude nejjednodušší jít po čichu. Chvíli mu trvalo rozeznat ve změti pachů ten správný a podařilo se. Nyní byl jako lovecký pes. Nic ho nemohlo zastavit. Využil trochu své síly a pohyboval se nelidskou rychlostí.
Konečně stanul před temným hradem na kopci docela blízko jeho bytu. Nyní zcela pochopil, jak se Ian mohl v jeho okolí zjevovat tak rychle. Neměl to daleko. Hleděl na stavbu a musel uznat, že budí respekt.
Rozeklané cimbuří připomínalo dračí tlamu plnou zubů, samotný hrad se majestátně vypínal nad krajinou. Bylo zřejmé, že v něm bydlí někdo zvyklí lovit. Jenže teď je loven, ušklíbne se spokojeně. Jak asi bude Ian reagovat na nočního nezvaného návštěvníka?
Jediným mohutním skokem, o kterém nevěděl, že ho kdy zvládne, se přehoupl přes cimbuří a stanul na prostorném nádvoří. Rozhlédl se kolem. Uprostřed stála kašna, ze které však netekla voda, ale něco co se velmi podobalo krvi.
Přešel blíž a ochutnal. Hm… celkem dobrá. Okamžitě poznal, netušil zda díky šestému smyslu nebo prostě proto, že byl upír, že není zvířecí. Měl by se zřejmě znechuceně oklepat, ale mohl myslet jen na to, že musí najít Iana.
Opatrně vkročil do hlavní budovy. Kdybych byl majitelem takového hradu, kde bych trávil noci?, zamyslí se uvnitř. Vystoupal do schodů a zastavil se uprostřed chodby. Jako měsíc vodu ho přitahovaly dveře přímo uprostřed. Vykročil k nim a otevřel.
Překvapeně zamrkal, když uviděl Iana sedět na velice široké posteli o přeného v polštářích. "Dobrý den, Danny. Čekal jsem, kdy se objevíš," prohodil. "Přestaň se tvářit tak šokovaně. Čekal jsi, že mě najdeš spát v rakvi? Netvrdím, že jsem to nedělal, ale není nad širokou postel," pronesl dvojsmyslně a rozverně na něj zamrkal.
"Možná že jsem to opravdu čekal," odtuší. "Jenže jsem si s tebou nepřišel poklábosit o tom, kde spíš."
"Opravdu? Přišel jsi mi snad v mé prostorné posteli dělat společnost? Musím přiznat, že mi je v ní samotnému celkem chladno."
Daniel ho provrtal mrazivým pohledem a Ian ho jen pobaveně pozoroval. "Víš že je celkem zajímavé tě takhle pozorovat?"
Pokrčil rameny a pohodlně se rozvalil do nedaleko stojícího křesla. Teď zas bylo na domácím pánovi, aby byl na okamžik vyveden z míry. Domníval se, že se na něj vrhne, ale on se klidně usadil v jeho křesle, jako by přišel na šálek čaje o páté. "Co si myslíš, že děláš?"
"Sedím, pokud sis toho nevšiml. Netušil jsem, že tvé myšlení je natolik zaostalé, že to nepozná."
"Jsi dnes nějakej vtipnej, ne?" odsekne podrážděně. "A ty ses pro změnu nějak špatně vyspal, že?" prohodí vcelku pobaveně. Ian je stále podrážděnější. Nevadí mu, když si on z někoho dělá legraci, ale pokud je to naopak začíná mu to vadit.
"Copak že jsi dnes tak dobře naladěný?" optal se nakonec Ian, aby se dostal z té frustrace. Strašně ho namíchlo, že mu vlezl do soukromí jako by byl doma. Ačkoliv on poprvé udělal to samé. Jenže tohle je něco jiného. On žil v tý proklatý stodole a já mám luxusní hrad.
"Víš, že se mi líbí tvoje zařízení? Možná bych tu mohl někdy bydlet. Třeba až se tě zbavím. Co ty na to? Odkážeš mi to?" Provokativně se mu zadíval do očí. Ian doufal, že se mu vztek, který jím projel, neobjevil v očích. Podle úsměvu na tváři Dannyho doufal marně.
"Přišel jsi mě provokovat?" vyjede nakonec. "Vida, vida, pánovi vadí, když ho někdo provokuje a dělá si z něj legraci. Vždyť ty děláš to samé, ne? Proč by ti to mělo vadit?"
"Přišel jsi z nějakého konkrétního důvodu nebo tady dál budeš kecat tyhle nesmysly?" prohodil sarkasticky. "Chceš opravdu vědět pravý důvod mé návštěvy? Tak já ti ho řeknu. Přišel jsem proto abych tě trochu vysál a tím oslabil, když spíš. Evidentně jsi ale nespal… tak tě aspoň seznámím s mým plánem. Chceš?"
Propichuje ho pohledem a nakonec přikývne. Velice ho zajímá, co si na něj Danny vymyslel. "Tak povídej," prohodí teď již opět pobaveně. "Co bys řekl tomu, kdybych tě přivázal k posteli. Ne, ne, to by bylo moc pohodlné. Tak znovu. Přivázal bych tě v nějaké kobce řetězy a kolem krku ti zavěsil kříž pokropený svěcenou vodou," odmlčel se a bedlivě sledoval jeho reakci.
Ani cuknutím svalu ve tváři nedal najevo, že by ho tím nějak rozhodil. Dál ho pobaveně sledoval. Daniel začal opět pociťovat vztek. Vadilo mu, jak byl klidný, naprosto nevzrušeně seděl na té své obrovské posteli a přezíravě ho pozoroval. "Nevadí ti to? Mohl bych tě třeba zaživa pomalu opékat na slunci. To by se ti nelíbilo?"
"Líbilo. Mě totiž slunce nevadí, jak sis již mohl všimnout," odvětil naprosto klidně. "Co kdybych ti pro změnu řekl já, co bych s tebou rád dělal?"
Daniel se zamyslel. Možná by nebylo špatné, kdyby se seznámil s myšlenkami nepřítele. "Sem s tím," vyzval ho tiše. Ian se pomalu zvedl z postele a jeho návštěvník málem spadl z křesla. Ian na sobě totiž neměl ani nitku.
Nedokázal zastavit své oči, které mu pomalu začaly bloudit po těle. Pohledem přejížděl jeho široká ramena, vypracovaný hrudník, štíhlé boky a nakonec… Očima nepochybně spočinul na místě, kde jeho oči chtěl mít.
Prodlel na tom místě jen okamžik, ale přesto cítil jak z muže naproti němu proudí síla a vzrušení. Nasucho polkl. "Myslím, že ti už došlo, co bych si teď přál s tebou dělat, Danny, nemám pravdu?" zeptal se maličko ochraptělým hlasem.
Pohledem se vrátil k jeho očím. Ani jeden z nich si neuvědomil, že již svítá. Zeleno-černý pohled se střetl se zářivě modrým. "Chtěl bych tě teď svléknout z toho tvého směšného kabátu, pomalu ti rozepnout košili, kterou máš pod ním. Polaskat tvůj hrudník, olíznout bradavku," na okamžik se odmlčel a pozoroval ho.
Už neseděl v křesle tak klidně jako před chvílí. Nervózně se vrtěl a očima těkal po místnosti. Nepokusil se ho však zastavit. Usmál se a pokračoval. "Rozepnul bych ti tu velice zajímavou přezku s hadem," menší promlka, při níž sledoval jeho reakci. Ačkoliv ho překvapilo, že ví o té přezce nedal to na sobě znát. "…pokračoval bych knoflíkem kalhot a poklopcem. Vysvobodil bych tvého…"
"Dost, to stačí!" přerušil ho vztekle. Pobaveně se rozesmál. "Vidím, že tobě více vadí to, co bych chtěl dělat já s tebou, než-li mě to, co bys chtěl dělat ty se mnou."
Provrtal ho pohledem. Ian s humorem pomyslel, že kdyby pohled zabíjel byl by dávno na cestě na pokec se svatým Petrem. Nebo spíš v jeho případě na pokec s Luciferem. Měl co dělat, aby se opět nerozesmál nahlas.
Pohled mu padl k oknu. Přes zatažené závěsy do místnosti pronikaly sluneční paprsky. "Vyšlo slunce," prohodil nepřítomně Daniel. Náhle si uvědomil, že byla chyba jít za ním. Měl být někde skrytý a lízat si rány.
Přeci jsem to nemohl tak nechat, ohradil se. Zamyslel se nad Ianovým předchozím monologem. Pozoroval ho jak si přes sebe bere župan a snažil se nevnímat pevnost jeho zad a hlavně… sklouzl pohledem na jeho zadek. Zavrtěl nad sebou hlavou. Copak se opravdu úplně zbláznil?
Přeci se nemůže dívat na zadek chlapovi. "Copak? Nelíbí se ti? Já bych řekl, že ten tvůj je přímo k sežrání." Trhl sebou, když na něj promluvil. Jak může říct, že má zadek k sežrání? "Jak tohle můžeš říct? Jsem přeci muž."
"V tomto případě tě mohu ujistit, že máš prdelku hezčí než mnoho ženských."
Daniel popadl první co mu padlo do ruky, což byla mimochodem velice zvláštní soška. Neměl naštěstí čas jí podrobně zkoumat, protože jí po něm hodil. Se smíchem jí obratně zachytil. "Tvrdil jsi, že budu lovnou zvěří. Zatím to vypadá, že mi chodíš jen krátit dlouhé chvíle."
"Šmejde," zasyčel. "Ty prostě nemáš na to mě porazit, přiznej si to. A rozhodně nemáš na to vymyslet nějaký plán."
Syčivě se nadechl, ale neodpověděl. Ian přikývl. "Věděl jsem to. Běž se radši domů vyspat. Čekám návštěvu a mohlo by to tady být nebezpečný."
Zkoumavě se na něj zahleděl. Že by i on měl nějakou slabost jako on? "Nedívej se tak na mě. Do hlavy se mi stejně nedostaneš," přerušil ho. "Něco tajíš, že?"
"Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajemství ne?"
"Tak snadno se mě nezbavíš," odsekl a vstal. "To ani nechci, Danny," prohodil, ale to už se díval na zavřené dveře.
Daniel ho proklel, když zaslechl jak se hradem rozléhá jeho smích. Vyšel na nádvoří a vzteky přímo pěnil. Kdyby měl na hlavě píšťalku jako má papi hrnec tak by v tuhle chvíli neustále pískal. Zhluboka se nadechl ve snaze vyčisti si hlavu.
Netušil co ho upozornilo, ale náhle se rychle skryl do stínu. Přes cimbuří se přehoupl nějaký muž v tmavém kabátě. Nepochyboval o tom, že se jedná o upíra, ačkoliv netušil, co ho přimělo k takovému závěru.
Rozhodl se vyčkat. Sice byl člověk, ale rozhodl se to risknout. Mohl se něco dovědět o nepříteli. Proč na něj čekal? Co je to za upíra? Má k němu Ian nějaký vztah? Podobný jako k němu? Odmítl si připustit, že pocit, který jím projel byla žárlivost.
Vždyť ho nenávidí. Nedokázal pochopit své pocity. Jedna jeho část ho nenáviděl, chtěl zabít, ale druhá jeho část po něm toužila, chtěla ho znovu vidět. Vrátil se myšlenkami do přítomnosti a začal se soustředit. Musel zjistit, kdo byl ten muž. Ne muž, upír opravil se.
Pohodlně se usadil na zemi a čekal. Jak dlouho to asi bude trvat? Začínaly se mu klížit oči. Na okamžik usnul. Trhnutím se probudil. Zjistil, že to bylo právě včas. Neznámý muž totiž zrovna odcházel.
Uvědomil si, že začala noc. Opět se mu zbystřily smysly. Vstal a vydal se za ním. Možná by mohl zjistit víc. Po několika hodinách sledování se mu ten grázlík ztratil. "Sakra," zaklel prudce. "Copak sis myslel, že získáš tím, že ho budeš sledovat?"
"Zase ty?" zavrčel, když se vedle něj ozval Ian. Daniel zrovna seděl na jednom stromě a dumal nad tím, co tím vlastně chtěl získat. "To víš nemohl jsem to bez tebe vydržet." Vrhl na něj mrazivý pohled. "Chceš mi snad tvrdit, že jsem ti scházel?"
"Ty? Vždy. Je tak skvělé tě sledovat, když se rozčiluješ… třeba jako teď." Sledoval, jak prudce zatíná pěsti. Seděli na větvi jako dva holubi před pářením. Poposedl si blíž k němu a začal mu masírovat ramena. Trhl sebou. "Co to sakra děláš?"
Neodpověděl. Jen mu přejížděl po ztuhlých svalech. Cítil jeho dech na šíji a měl pocit, že z toho stromu snad spadne. "Uvolni se přeci." Zatnul mu prsty do ramen a on zasténal. "Je to příjemné, že?" zašeptá mu do ucha a kousne ho do lalůčku.
Trhl sebou a otočil k němu hlavu. Jejich pohledy se střetly. Ian se pomalu naklonil a v záři měsíce ho políbil. První myšlenka, která Daniela napadla bylo, že by se měl bránit. Jenže tak dlouho již necítil tenhle pocit.
To prazvláštní teplo, které proudilo z jeho rtů. Opatrně pronikl jazykem mezi jeho rty a Daniel se neovládl a zasténal. Ian se k němu přitiskl celým tělem. Ani jeden z nich nevnímal nepohodlnou pozici na stromě.
Zajel rukou do tmavých vlasů a přitáhl si ho ještě o kousek blíž. Přestal se tak horečnatě ovládat a polibek mu oplatil. Jejich jazyky se propletly. Jejich srdce začala bít v jednom rytmu. Danielovi ruce se vydaly na průzkumnou pouť po jeho těle.
Myšlenkami mu projel jako blesk obraz rozesmáté Kirstl. Prudce se od Iana odtrhl a slítl dolů ze stromu. Ian ho seshora pobaveně sledoval. Netušil, co způsobilo jeho pád. Spíše ho zajímalo, co způsobilo tak prudkou změnu. Ještě před několika vteřinami byl žhavý jako sluneční den a vzápětí chladný jako arktický ledovec.
"Baví tě to tam dole?" zvolal pobaveně. Propíchl ho pohledem. Raději mlčel. Zdálo se, že po tomhle incidentu ještě více ochladl. Co se sakra stalo?, ptal se Ian v duchu.
Daniel zabořil hlavu do dlaní. Odpusť Kirstl, šeptá v duchu. Nedokázal jsem se ubránit. Odpusť, přísahám, že tě pomstím. Už se ho ani nedotknu. Ani sek němu nepřiblížím. A pokud ano bude to jen proto, abych ho zabil. Jiný důvod v tom nebude.
Ian zamyšleně pozoroval jeho zoufalství. A pak mu to došlo. Vzpomněl si na ní. Na tu malou blonďatou děvku. Uvědomil si, že se tady muchluje s jejím vrahem a ozvalo se opět to jeho zpropadené svědomí. Byl tak blízko… Poprvé za dobu, co ho poznal cítil, jak jím lomcuje vztek. Zaťal ruce v pěst a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
Daniel k němu vzhlédl. Jejich pohledy se střetly. Z jednoho sršel vztek, z druhého chlad a nenávist. Ian se pod tím náporem negativních citů nenápadně otřásl. Na okamžik se zadíval stranou. Když pak pohlédl dolů zjistil, že Danny tam není. Vypadá to, že se ode mě přeci jen naučil, ušklíbne se ironicky. Rychle zmizet.
Nejprve ho chtěl hledat, ale nakonec se rozhodl, že ho raději nebude dráždit. Sice ho bavilo být loven, jestli se to lovem dalo nazvat, zrovna jím, ale rozhodně nehodlal sám vlézt do nějaké pitomé pasti.
Ani jeden z nich si nevšiml návštěvníka, který je spokojen pozoroval až do chvíle, kdy Daniel spadl ze stromu a následně zmizel. To sebou maličko trhl. Raději nenápadně zmizel. Zdálo se, že to nebude tak jednoduché, jak si Ian představoval.
Bez sebemenšího spěchu odletěl na svůj hrad a uvažoval o tom co se stalo na stromě. Seděli tam jako dva holubi a pak… raději nedomyslel, protože cítil, že se v něm opět probouzí vzrušení. Sakra, zaklel si pro sebe. Ten chlap mě dovede k šílenství dřív než já jeho.
Daniel za sebou práskl dveřmi, aby je vzápětí otevřel a vyrazil na lov. Na okamžik zauvažoval koho spořádá. Dumal nad krávami, ale rozhodl se, že to nebude to pravý ořechový. Zavětřil a neomylně ucítil pach oběti. Pach vraha.
Byla to rychlá práce, ale skoro vůbec se nenajedl. Nakonec přeci jen zaletěl na pastvu a dal si krávu, která tam na něj jako vždy čekala. Ušklíbl se, když se vracel zpět. Co by na to asi řekl Ian?
Pitomče!, vynadal si. Přestaň na něj myslet. Je to hnusnej podvraťák co ti zabil snoubenku. Třeba nevěděl, že je moje snoubenka, snažil se přesvědčit sám sebe. Jo a přede dveře ti jí dal jen z čisté dobroty srdce. Opět se ozvala jeho démonická stránka. Musel si přiznat, že má pravdu.
Musel to vědět a chtěl to využít k začátku bitvy. Jenže jak se zdálo ta bitva neměla být na ostří nože, ale na psychiku nepřítele. Daniel to zkoušel přes taktiku poznat ho a Ian to řešil přes svádění. Zavřel oči a vybavil si jeho rty na svých. Vynadal si a šel si dát raději sprchu.
Ian uvažoval o tom, proč se vlastně snaží zabít Daniela. Jistě, byl to rozkaz, ale ty on nikdy neposlouchal. Pak si vzpomněl na rozhovor s tím záhadným upírem. Řekl mu, že aby se dostal k tomu, co z něj udělal upíra musí nejdřív zabít Dannyho.
Jenže je to pravda?, pomyslel si náhle. Co když se ho prostě jen potřebují zbavit a rozhodli se, že si z něho udělají levnou pracovní sílu. Zatnul pěsti a raději přestal uvažovat. Pohodlně se uvelebil v posteli a zavřel oči.
Ve vzpomínkách se vrátil k Dannymu. Musel si přiznat, že to co se odehrálo na tom stromě se mu velice líbilo. Ušklíbl se. Zdá se Iane, že už tě opravdu stereotyp přestal bavit, že? Vzpomněl si na ty neuvěřitelně modré oči a cítil, že se ho opět zmocňuje vzrušení.
Měl by sis dát ledovou sprchu, napomenul se vcelku pobaveně. Uvažoval co bude dělat zítra. vůbec nic ho nenapadalo. Tedy kromě toho, že by šel provokovat Daniel. Z nějakého důvodu si však řekl, že raději ne. Dnes ho vyprovokoval už dost.
Nechtěl, aby spolu opět bojovali. Jenže jak se zdálo Danny se tak snadno nevzdá. Unaveně zívl. Místo, aby šel lovit, zavrtal se do postele a za chvíli usnul.
Vklouznul do ložnice a opatrně za sebou zavřel dveře. Vypadalo to, že opravdu spí. Spokojeně se usmál. Aspoň ho bude mít v hrsti. Tiše se plížil k jeho posteli. Ujistil se, že spí a přivázal mu ruce ke sloupkům postele.
Maličko se zavrtěl, ale neprobudil se. Sklonil se těsně k němu a do ucha mu zašeptal. "Vstávej, Iane. Máš společnost."
Trhl sebou a probudil se. Udiveně zamrkal, když nad sebou uviděl Daniela. "Co tady děláš?" zeptal se trochu zmateně. Ten se na něj sladce usmál. "Začal jsem první fázi pomsty." Jemně kývl k jeho rukám a Ian zjistil, že je má připevněné ke sloupkům.
Vycenil na něj zuby. "Okamžitě mě odvaž."
Zavrtěl hlavou a vytáhl jakousi lahvičku. Vyhrnul mu rukáv, odšrouboval uzávěr a namočil dovnitř nějakou tubičku. Pak jí vytáhl a přejel mu po ruce. Zaťal pěsti a musel se kousnout do rtů, aby nevykřikl. "Svěcená voda?" prohodil. Pokusil se o výsměch, ale moc se mu to nepodařilo.
Místnost naplnil pach spálené kůže. "Líbí se ti to? Doufám, že tě to dostatečně bolí. Kirstl to taky určitě bolelo, když ses jí zakousl do krku. Co si o tom myslíš?"
"Co si myslím? Myslím si, že to byla malá mrcha, která už dávno nebyla tím za co se vydávala."
"Zase začínáš? Čím teda byla? Řekni mi to!" Opět začal přibližovat trubičku se svěcenou vodou k jeho ruce.
Prudce se vymrštil a chytil ho pod krkem. "Nezahrávej si se mnou, Danny. Ještě pořád mám dost síly na to tě porazit. A to nechci. Ještě ne."
Byl překvapený, že se z toho dostal tak snadno. Nedal to na sobě znát a lapal po dechu. Ian zvedl hlavu a dráždivě mu přejel jazykem po rtech. Trhl sebou a pokusil se odtáhnout. Jeho stisk byl pevný.
Vzal do ruky lahvičku a zadíval se na ní. "Co kdybych ti jí chrstnul do obličeje? Bylo by to příjemné? Nebo bych tě mohl taky mučit jako ty mě, co myslíš?"
Pokrčil rameny. "Dělej si co chceš," dostal ze sebe namáhavě. "Když já bych tě radši viděl nejdřív u sebe v posteli a teprve pak na tý smrtelný."
Plivl mu do tváře a on se jen zasmál. "Jsi tak sladký, Danny," zašeptal mu do ucha. Skousl mu lalůček. "Stačilo by jediné zaboření tesáků do té tepny, která ti tak zběsile pulsuje na krku a byl by konec. Měl bys po trápení. Přestalo by tě tížit to tvoje svědomí. Co ty na to? Můžu tě ochutnat?"
Pokusil se ho kousnout do ruky a vymanit se tak z jeho sevření, ale byl připraven. "Jsi opravdu rozkošný. Asi tě teď pustím, abych si potom mohl užít tvůj hněv. Mám rád trochu násilí v posteli."
"Imbecile!" vyprskne a konečně se mu podaří vymanit. Téměř odletí do kouta místnosti a odtamtud ho obezřetně pozoruje.
Ian se pohodlně uvelebí v posteli a klidně se mu dívá do očí. V duchu uvažuje jak je možný, že má tak neuvěřitelně modré oči. "Jak je v novém bytě?" optal se klidně ve snaze navázat konverzaci. Musel se přiznat, že si s ní velice rád povídal.
Vrhl po něm podrážděný pohled. Jak to sakra ví? Náhle si nebyl schopen vybavit jestli mu to náhodou sám neřekl. "Cože se tak zajímáš o to, kde bydlím?" zeptal se nevrle.
Chlácholivě se usmál. "Zajímá mě o tobě všechno. Rád vím o někom koho chci zabít hodně věcí."
"Kolik jsi toho věděl o Kirstl?"
"Už zase ta malá blondýnka. Copak ti na ní opravdu tolik záleželo? Kdyby tomu tak bylo… mohl jsi z ní přeci udělat svou nevěstu až na věčnost. Stačilo jí jen dát žhavý upíří polibek, pak počkat až jí přestane bít srdce a znovu si na ní pochutnat. Jak jednoduché. Jenže tys to neudělal, že?"
"Co je ti vůbec do toho?" odsekl.
"Jistě, já zapomněl. To to tvoje svědomí, že? Musí být těžké s ním žít a přitom si pochutnávat na lidech. Řekni mi jak ti chutnala tvoje první lidská oběť? Vzhledem k tomu koho sis vybral bych řekl, že moc asi ne, že?"
Provrtal ho pohledem a Ian si pomyslel, že kdyby si trochu víc věřil znovu by po něm skočil.
"Přestaň mě provokovat nebo ti tu vodu do obličeje vychrstnu já!" upozornil ho s ledovým klidem.
Vesele se rozesmál. "Ty mě dnes opět bavíš, Danny," prohodil rozverně a chtěl pokračovat, ale náhle zaslechl jakýsi zvuk a zbystřil smysly.
Než se Daniel stačil vzpamatovat proletěl oknem a byl pryč.
Zmateně za ním hleděl. Co ho to popadlo?, divil se v duchu. Nakonec pokrčil a vydal se ke svému bytu. Začínalo svítat a on byl najednou tak unavený.
Ian stál proti maskované postavě a syčel na ní. "Kdo jsi? A cos dělal na mém pozemku."
Ticho. Nevydal ani hlásek. Dráždil ho tím, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Neznámý pokrčil rameny. "Vyřízli ti snad jazyk?"
Zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. Zdálo se, že mu Ian za odpověď prostě nestojí. Začala se ho zmocňovat nepříjemná předtucha a jen doufal, že se mu nesplní.
Neznámý si sáhl do kapsy kabátu a podal mu jakýsi papírek. Rozevřel ho a spočinul na něm na okamžik očima. Když opět vzhlédl zjistil, že neznámý je pryč. Zastrčil si papírek do kapsy a vydal se zpět do hradu. Doufal, že tam najde Daniela, protože se docela začínal bavit. Jaká byla smůla, že ho tam nenašel. To je ale srab, pomyslel si pobaveně a usadil se na postel.
Vytáhl kus papíru a opět se na něj podíval. v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Stálo tam: Jsem lovec upírů a vy jste na řadě. To snad ne, pomyslel si vztekle. Jestli se ten blázen nechá chytit, tak ho na mou duši zabiju vlastníma rukama.
Uvědomil si však, že by to udělat nedokázal. Pomalu začínal pochybovat o tom, že ho dokáže zabít.
Daniel se došoural do postele a padl do ní jako podťatý strom. Sotva začalo svítat usnul jako když ho do vody hodí. Probudil se až těsně před soumrakem. Povzdechl si. Už se začínal vžívat do nočního života upíra a to se mu vůbec nelíbilo.
Přes den spal v noci lovil. Bylo mu ze sebe na nic, ale nedokázal se bránit. Bylo to něco ponižujícího, ale nešlo to zastavit. Proti své vůli se myšlenkami vrátil k Ianovi. Ten chlap ho neskutečně rozčiloval, ale zároveň v něm dokázal vzbudit touhu jako dlouho nikdo.
Prohrábl si vlasy a zamyšleně hleděl z okna. Dostával hlad. S povzdechem opustil byt a vydal se na pastvu, kde na něj opět čekala kráva. Pousmál se. Vypadá to, že můj život opět zapadne do stereotypních kolejí, pomyslel si.
Zcela nasycený se vracel zpět do svého bytu. Na okamžik se zastavil, otočil a zadíval se na hrad, který se majestátně vypínal nad krajinou. V některých oknech se svítilo a on se podivil, že Ian zůstal doma.
Zamračil se. Že by se něco dělo? Jen tak se nestávalo, že by byl doma. Buď ho hledal nebo byl zřejmě na lovu. Nyní to vypadalo, že je opravdu doma. Pokrčil rameny a vydal se do bytu. Nedokázal se však zbavit toho zvláštního, varovného pocitu, který mu projížděl tělem.
Konečně dorazil ke dveřím svého bytu a chystal se zasunout klíč do zámku, když si všiml papíru připíchnutého na dveřích. Sundal ho a začetl se do něj. Upíří život měl alespoň nějaké výhody. Dokonale díky tomu viděl ve tmě.
Přečetl si vzkaz od Iana: Řádí tu lovec upírů. Nenech se chytit. Ian
Znechuceně se ušklíbl. Ten si o sobě teda myslí. Bylo mu jasné proč mu to napsal. Chtěl ho dostat sám. Na tváři se mu objevil úsměv. Ten vzápětí zmizel, když na krku ucítil čepel nože. Do chřípí se mu zařízl typický pach spálené kůže a mozek vyslal do těla bolest.
Svěcená voda, odplivl si v duchu. Jaká ironie%2

Díl první: Bitva začíná

19. září 2008 v 13:49 | shagy
Byl krásný letní večer a na město se pomalu snášel soumrak. Zapadající slunce utápělo budovy v rudé záři a nezasvěcený pozorovatel by si pomyslel, jaká je to nádhera. Ne však muž stojící na mostě a upřeně hledící dolů. Díval se na stříbrnou hladinu jezírka a přemýšlel, kdy mu ukáže jeho pravou podobu: černé prázdné oči, upíří tesáky a nelidské drápy.
Když se ani po deseti minutách nic nestalo znechuceně hodil kamínek do vody. Hladina se sice rozčeřila, ale opět v ní viděl to, co předtím: krátké černé vlasy, zářivě modré oči, pohledný obličej s normálními lidskými rysy. Netušil proč tolik touží vidět horší stránku svého já, ale nemohl si pomoci. To že je upír zjistil poměrně nedávno, konkrétně před třemi měsíci, kdy se u něj začaly projevovat příznaky, a nikterak ho to nepotěšilo. Kdo by měl taky radost z myšlenky, že bude žít navždy, aniž by si přitom opravdu užíval život. S povzdechem se otočil a strnul. Cítil, jak se s nadcházejícím večerem mění. Začaly se mu prodlužovat řezáky i nehty, začínal vidět ostřeji, cítil strach oběti a tlukot jejího srdce.
Uklidni se!, poručil si tvrdě, ale věděl, že to neovlivní. Kdo to bude tentokrát?, pomyslel si masochisticky. Snažil se sice omezovat jen na zvířat, ale upír v něm byl silnější. Chtěl víc. Chtěl lidskou krev. A to si všichni myslí, že upíři prahnou jen po dívkách, ušklíbl se ironicky. To monstrum v něm chtělo sice lidskou krev, ale bylo mu jedno zda to bude muže, žena či dítě.
Nejhorší upíří život je ten se svědomím, zaznělo mu náhle v hlavě. Věděl, že mu to někdy někdo říkal, ale v životě ho nenapadlo, že to někdy bude moci vztáhnout i na sebe. Jenže právě tohle on byl. Upír se svědomím.
Zhluboka se nadechl ve snaze odvrátit neodvratitelné. Zaťal ruce v pěst tak silně, až mu drápy vyryly do dlaní krvavé cejchy. Ještě chvíli váhal a pak se rozběhl, protože věděl, že už to nebude dlouho trvat. Sotva doběhl do temného domu se zakrytými okny a zamkl za sebou masivní zámek cítil, že proměna je dokonána.
Do chřípí ho uhodila prudký pach krve a v uších mu znělo bijící srdce. Zda bylo jeho nebo někoho jiného určit nedokázal. Oči nyní dokonale vidící ve tmě se rozhlížely kolem, jako by doufaly, že z temnoty vystoupí někdo, nebo něco, co se mu ochotně nabídne k večeři.
Nepatrný šramot, kterého by si za normálních okolností vůbec nevšiml, ho vyburcoval k plné pozornosti. Stál a tiše naslouchal, dokud se zvuk neozval znovu. A pak se neomylně otočil a skočil. Zalehl cosi pevného a hřejivého. Všemi smysly vnímal strach a paniku šířící se celou tou bytostí. Tesáky ostré jako nože se pomalu přibližovaly ke štíhlému krku, který ve tmě dokonale rozeznal.
Přestaň!, ozvala se jeho lidská část, která se odmítala vzdát. Nech ho být! Sám nevěděl, jak poznal, že se jedná o chlapce. Třásl se po celém těle a on sváděl svůj vnitřní boj. Bylo velmi pravděpodobné, kdo tentokrát vyhraje. Opět se začal sklánět dolů, když ho zarazil tichý šepot: "Prosím, neubližujte mi."
Stejně rychle jako se na něj vrhl se i odkulil. Dalo by se říci, že spíše odletěl do druhého koutu místnosti, kde zůstal nehybně stát. Sledoval, jak se ze země pomalu sbírá mladý muž. Mohlo mu být tak kolem osmnácti devatenácti let. Měl na sobě jednoduché černé kalhoty a bílou košili. Tmavě hnědé, skoro černé, vlasy mu splývaly k ramenům.
Klouzal pohledem po jeho obličeji s ostře řezanými rysy a obával se zadívat se mu do očí. Tušil co v nich uvidí. Strach, hrůzu, paniku. Lidé často to čeho se bojí začnou nenávidět. A to co nenávidí chtějí zabít! Znovu ten neznámý, ale zároveň podivně známý, hlas z minulosti. Snaží se ho snad navést na špatnou cestu? Nebo ho nějakým způsobem varuje? Nevěděl.
Nakonec se přece jenom odvážil pohlédnout neznámému do očí. Okamžitě poznal, co znamená kouřová clona, která se mu odrážela v pohledu. Byl slepý. Nemohl vidět, jaké monstrum se z něj stalo. Že jeho oči jsou podlité krví, tesáky sahají až téměř k bradě, chřípí je rozšířené. Částečně se mu ulevilo, ale zůstával obezřetný. Byl možné, že to pouze předstírá, i když jeho by obelhával jen těžko. "Co tu děláš?" zeptal se nakonec zastřeným hlasem, který proměnou ještě více zhrubl.
Oslovený sebou trhl, ale přeci odpověděl. "Schoval jsem se před bouřkou. Vy snad ne?"
Teprve nyní si všiml, že venku zuří bouřka. Hromy se ozývaly jasně a blesky jistě také osvětlovaly již temné město. V touze po krvi se jeho smysly soustředily pouze na tohle a on si nevšiml, že se venku spustila hotová Sodoma Gomora.
"Proč jsi nešel domů?"
Chvíli jen nehybně stál a nakonec se svezl podél zdi k zemi. Byl v pokušení k němu vykročit, ale nevěděl jestli ho horší část jeho já znovu neovládne a proto se ani nepohnul. "Nestihl jsem to," prohodil unaveně, ale on vycítil, že mu neříká pravdu. Nevyptával se. Čím méně toho o něm věděl tím lépe. Když o něm nebudeš nic vědět bude se ti lépe zabíjet, pronesla jeho démonská stránka.
Prudce sebou škubl. "Jak se jmenuješ?" Musím se o něm dozvědět co nejvíc, poroučel si zoufale. Pak mu neublíží. "Ian."
Ian, opakoval si v duchu. Neobvyklé jméno. Zvláště v jednadvacátém století na anglickém venkově nedaleko Londýna. "A vy?" odvážil se nakonec zeptat.
Dlouho mlčel a uvažoval zda mu to má říct. Pokud tak udělá bude to moc osobní. Nechce, aby o něm věděla. Chtěl pro něj zůstat Panem Neznámým. Mohl by se začít vyptávat a to co by slyšel by ho nepotěšilo. Proč kazit takovému dítěti radost? "Kolik je ti let?"
Ani sval ve tváři nedal najevo, že by mu vadilo, že neodpověděl na otázku. "Dvacet."
Je starší než jsem předpokládal. "Jste nějaké strašné monstrum, že se přede mnou ukrýváte tak daleko, ačkoli víte, že vás stejně nemohu vidět?" zeptal se tiše.
Kdybys jen věděl, že kuješ do živého, pomyslel si ironicky. "Kdybych řekl, že ano utekl bys pryč?"
Zavrtěl hlavou. "Nemám rád bouřky."
"Takže by jsi radši zůstal zamčený v jednom skladišti se stvůrou než vyrazit do bouřky?"
Hrdě zvedl bradu. "Ano."
Udiveně na něj hleděl. "V tom případě se ke mně raději moc nepřibližuj!" varoval ho a vstoupil ještě více do stínu. Založil si ruce na hrudi a opřel se o zeď. Nepřestával ho však ostražitě pozorovat. Stále měl pocit, že před ním něco tají.
Hleděl na něj, ale tak aby si toho nevšiml. Byl opravdu zajímavý. Měl co dělat, aby se neusmál. Byl rád, že dokázal skrývat svou pravou identitu. Sice to byl občas problém, ale ještě pořád to zvládal.
Klasický upír, pomyslel si spokojeně. Černé vlasy, nyní i černé oči, ostré rysy smyslná ústa. Když na nich spočinul pohledem nenápadně se olízl. Cítil jak se mu začínají objevovat tesáky, ale ovládnul se. Možná bych s ním mohl zapříst rozhovor. "Vy jste z města?" měl velké problémy předstírat, že je nevinný a naivní mladík.
Stočil k němu pohled. Ten kluk mu začínal lézt na nervy. "Ne," odvětil. Nemusí vědět všechno. Ian se zhluboka nadechl a poznal, že mu lže. Nedal na sobě nic znát a pokračoval v hovoru. "Tak to se už asi nesetkáme."
"Ne že by mě to mrzelo," zabručel, tak aby ho neslyšel. Slyšel, ale nehodlal mu to vykládat. "Co jste to říkal?"
"Že je to veliká škoda," prohodil nahlas. "A teď by sis měl odpočinout."
Nic nenamítal a lehl si na zem. Pozoroval ho ze svého místa a začínalo se ho zmocňovat vzrušení. Iane, vynadal si. Už jsi tady na tom světě moc dlouho, když tě začínají přitahovat muži. Jenže od něj nedokázal odtrhnout zrak.
Daniel, tak se jmenuje, jak si zjistil, byl znám po celé zemi. Vyprávělo se o něm jako o upírovi se svědomím. Když nemusel lidi nezabíjel a to bylo skoro pořád, protože všude se páslo dobytka dost a dost.
Naproti němu Ian se vůbec nerozpakoval občas zakousnout nějakého toho člověka. Pousmál se, když si vzpomněl na svojí včerejší večeři. Ještě teď cítil ten její strach. Roztouženě vzdychl a upoutal na sebe nežádoucí pozornost.
Zaslechl tiché vzdychnutí a okamžitě se podíval na nezvaného hosta. Pořád mu připadal tak nějak podezřelý. Jak by se sem mohl dostat, když je údajně slepý. Věděl, že jeho smysly nejsou tak dobré jako u jiných upírů, ale věřil, že se nemohl splést. Přesto zůstával ostražitý.
Sledoval jeho napjaté tělo. Jaké by to asi bylo rukama to jeho napětí uvolnit. Mírně nad sebou zavrtěl hlavou. Až k němu proudila jeho ostražitost, nedůvěra a tak trochu i strach. Věřil tomu, že se bojí. Není upírem dlouho.
Dvě stě let, zapřemýšlel náhle. Není to jednoduchý život. Občas ho ta jednotvárnost unavuje. Znovu se zahledí na jeho tělo a přejíždí ho vilným pohledem. Nevěří, že by se mezi nimi mohlo něco stát. Na to byl Daniel, hmm… jak jen to vyjádřit. Moc konzervativní, to je to správné slovo.
Příliš si zakládá na své lidské stránce. Ian začínal mít hlad, ale věděl, že musí vyčkat. Chtěl o něm zjistit co nejvíc. A nejlíp se to dá poznat z jeho chování při proměně. Zatím byl ostražitý, ale vycítil, že začíná mít hlad.
Bloudil k tomu klukovi na zemi stále častěji pohledem. Tak lákavé soustíčko, šeptalo jeho temné já. Proč nejdeš a nevezmeš si ho? Ochotně s tebou zůstalo na večeři. Jen ještě netuší, že ono bude hlavním chodem. Zaťal pěsti a nadále se dokázal ovládat.
Na tom chlapci ho cosi zaujalo. Vypadal tak nevinně a přesto se mu zdálo, že za tou slupkou naivnosti se skrývá něco jiného. Temného. Nepoznaného.
Klonilo se k půlnoci a Daniel se zhluboka nadechl. Zavětřil. Ano, neomylně ucítil pach jiného upíra. A byl tady v té místnosti. Rozhlédl se kolem. Stočil pohled na Iana. Stále ležel na zemi a sledoval ho. Oči mu svítily zvláštní směsicí zelené a černé a jemu to konečně došlo.
Není slepý. A ještě k tomu je upír jako on. Přeletěl halu až k němu, ale Ian to zbystřil a vyskočil. Lehce se mu vyhnul. Skladištěm se ozval výsměšný smích. "Konečně ti to došlo," vysmíval se. "Ty parchante," zasyčel. "Co chceš?"
"Co chci? Chtěl jsem se na tebe jen podívat."
Ian ho pozoroval. Je ještě lepší když se vzteká, pomyslel si spokojeně. Jenže tahle malá nepozornost ho stála svobodu. Ocitl se přitisknutý na zdi s Danielovýma rukama pod krkem. Usmál se na něj. "Koukám, že taky umíš vystrčit drápky, co?" optá se kousavě.
"Proč mě sleduješ?" zasyčí mu a Ianovým tělem projede zachvění. Já už jsem asi opravdu unavený stereotypem, pomyslí si, když mu od hlavy až ke konečkům prstů projede vzrušení.
Daniel ho propaluje chladným pohledem. Ucítí ten záchvěv, ale nedá to na sobě znát. Pouze v duchu si dovolí být překvapený. "Proč tě sleduju? Mluví o tobě celé tohle město a mě napadlo, že by bylo zajímavé tě vidět, potkat, dotknout se tě," zašeptá hříšně a natáhne se natolik blízko, že má možnost škádlivě ho kousnout do ruky.
Má co dělat, aby neucukl a nepustil ho tak na svobodu. "Prý máš rád dobytek," prohodí výsměšně. "A ty prý zase lidi," odvětí mrazivě. "Ale, ale Upír se svědomím se nám zlobí."
Sleduje jak mu v očích tančí posměch, ale nenechá se vyvést z míry. "Měl jsem tě vysát ještě, když jsem nevěděl, kdo jsi."
"Proč to nepřátelství? My upíři bychom měli držet spolu, ne?" Daniel nemůže uvěřit svým uším. Držet spolu. Oni dva. To byl ten největší vtip, jaký slyšel. "Víš, už mě nebaví, že mě takhle držíš. Kdybys aspoň něco dělal…," v očích mu svitne prazvláštní světlo, "… tohle už mě fakt nudí."
Pustí ho a uvažuje jestli to udělal svou vlastní vůlí, nebo jestli mu to Ian vnutil. "Já tě do ničeho nenutil," prohodí jako by mu četl myšlenky. Ostře po něm hodí pohledem a to u něj vyvolá výbuch smíchu.
Opět se přesunul do kouta místnosti a opřel se o zeď. Oči nespouštěl z Iana. Ten se líně posadil na zem, zkřížil nohy pod sebe a mlsně si ho prohlížel. "Nedívej se na mě tak," zasyčí asi po půl hodině. "Jak?" ozve se nevinně z podlahy.
Já ho snad zabiju, pomyslí si. "Ty víš jak… A přestaň si hrát na neviňátko. Oba víme, že to rozhodně nejsi."
"Já to vím, to je pravda, ale jak to můžeš vědět ty?" zeptá se téměř mile a Daniel se na něj překvapeně podívá. "Známe se přeci jen několik hodin a přiznej si to. Do půlnoci jsi nepoznal ani to, že jsem upír."
Zatvrzele mlčel, ale věděl, že má pravdu a to se mu nelíbilo. Ale ještě víc se mu nelíbilo to, že je tady s ním. Že cítí to jeho proklatý vzrušení, které se pomalu přesouvá i na něj. Uklidni se!, přikázal si. Zhluboka se nadechl a mohl zase normálně, no ne tak úplně, uvažovat.
Ian musel přiznat, že se po dlouhé době dobře baví. Pozorovat Daniela, jak se ho snaží nevnímat, ignorovat a ono to nejde byla celkem zábava. "Jaká škoda, že tě nakonec budu muset zabít," pronese náhle do ticha.
Vidí jak sebou trhne a jeho pobavení se ještě zvětší. "Co tím jako chceš říct?" ptá se naprosto nevěřícně. Upír by zabil upíra? Naivko, vynadá si vzápětí. Copak nevíš, že jim není nic svaté. Ostatně jsi jedním z nich.
"Jak je možné, že ty jsi upír," prohodí s pobavením a Daniela tím ještě více rozladí. "Ty si opravdu myslíš, že se mezi sebou nezabíjíme. To víš, že ano. Důvodů je mnoho, ale tebe zabiju čistě z rozkoše."
Jejich oči se střetnou a skladištěm poprvé proběhne vlna vzrušení, kterou vyslala obě jejich těla. Ian se jen spokojeně usměje. "Vidím, že i na tobě si život upíra vybral svou daň."
"Zapomeň na to," prohodí rázně. "Nemám v úmyslu dělat to, co se ti teď určitě honí hlavou."
"Myslím, že kdybys věděl, co se mi teď hodí hlavou utekl bys co by ti nohy stačily."
Stačí jediný pohled Daniela a on vybuchne ve smích tak bouřlivý, až to druhého upíra rozladí natolik, že po něm znovu skočí. "Ale, ale. My jsme dneska nějaký útočný. A to všichni říkají, jaký jsi mírumilovný upír." Slovo mírumilovný přímo vyplivne.
"Ty nejsi člověk!" odsekává. "A to znamená, že ke mně nemůžeš být mírumilovný?"
Stiskne mu hrdlo. "To znamená, že ty a já nemáme absolutně nic společného."
"To si ale trochu pleteš pojmy. Ty a já toho máme společného mnoho. Dokonce i původce toho všeho."
Náhle zbystří všechny své smysly. "Co tím chceš říct?"
Povzdychne si. "Proč jen mi neřekli, že jsi tak naivní. Tebe a mě stvořil stejný upír."
"Kdo?"
"To nevím. A kdybych to věděl, stejně ti to neřeknu. Je tak zábavné s tebou bojovat. Vzrušující," šeptá podmanivě a Daniel na něj jen nevěřícně hledí. Je natolik vyveden z míry, že uvolní sevření. Ian toho využije a vrhne se na něho.
Ne však proto, aby ho usmrtil či něco jiného. On mě líbá, pomyslí si naprosto nevěřícně, když ucítí jeho rty na svých. Chce ho odstrčit, ale zjišťuje, že má větší sílu než on. Kdykoliv ho mohl zabít nebo se prostě vymanit z jeho sevření, ale on nic neudělal.
Náhle si uvědomí, že je to vlastně i trochu vzrušující. Zvláštní, ale vzrušující, cítit jeho rty na svých. Jeho jazyk bloudící v jeho ústech.
Ian se od něj odtrhne, sám překvapen svou prudkou reakcí. Pousmál se. "Zajímavé," prohodil, když vstal a oprášil si košili. Daniel ho propichoval vražedným pohledem.
Pohledem mimoděk zabloudil k malému okénku a zjistil, že se začíná rozednívat. "Iane," oslovil ho a otočil se k němu. Druhý upír byl pryč. Kam kruci zmizel?, podiví se. Zrovna, když se ho chci na něco zeptat tak si zmizí.
Zajímalo ho totiž proč může přes den normálně na slunce. Všude v knížkách o upírech četl, že musejí přes den spát v rakvích. Mávl nad tím rukou a vyšel do svítání. Nevšimne si, že nad ním zakroužil stín a pak se jediným mohutným máchnutím křídel ztrácí v dáli.
Spokojeně se usmál, když za sebou zavíral dveře své pracovny. Posadil se do křesla a nohy hodil na stůl. Ten Daniel je opravdu pozoruhodný. Nalije si skotskou a napije se. Její chuť nevnímá, ale to je mu v tu chvíli jedno.
Myšlenkami stále bloudí u minulé noci. Byl tak zvláštní na upíra. Tak naivní. Stále ještě nedotčený neřestmi. Mohl bych ho něco naučit, pomyslí si. Místností se rozlehne jeho tichý smích. Měl se ho zbavit, protože byl na obtíž, ale nakonec se rozhodl, že si s ním ještě trochu pohraje.
Proč taky ne. Má právo se pobavit. A něco mu říká, že tohle bude velice zajímavá hra.
Uvolněně se opře do křesla a zavře oči. Byl tak sladký, vzpomene si na ten drobný polibek. Jak se kvůli tomu čertil. Však on se ještě naučí rozkoším věčného života. Na okamžik zvážní, když si uvědomí, co by se mohlo stát, kdyby Daniel přišel na to, co ho může vrátit k životu.
Pak se zase uvolní. Není to možné. Musel by mu to sám říct. A hlavně, by musel vědět, kdo je oba stvořil. A to neví ani on sám, pochyboval o tom, že by to věděl Danny. Kdy mu tak začal říkat? Vstal a přešel k oknu se zataženými závěsy.
Opatrně jeden odhrnul a zadíval se do zářivého dne. Možná by se mohl s Danielem setkat za normálních okolností. Docela ho zajímalo, jak vypadá ve skutečnosti. Nápad se mu začal zamlouvat víc a víc a nakonec popadl svůj černý kabát a vyrazil ven.
Kde bych ho tak mohl najít?, uvažuje. Rozhodl se, že využije své schopnosti a najde ho po čichu. Našel ho poměrně snadno. Stál na mostě přes místní řeku, jak na ní zamyšleně hledí. Dělá to často? Neslyšně se postaví vedle něj.
Vycítil jeho přítomnost ještě než se vedle něj postavil. Nechtěl dát najevo, že o něm ví. Mohl pro něj být velice nebezpečný, obzvláště teď, když je nejvíce zranitelný coby člověk. Nakonec nevydržel to napjaté ticho a prohodil. "Co tady chceš?"
"Ale, ale pán je nějaký nedůtklivý," pronesl pobaveně. Střelil po něm nevraživým pohledem. "A taky stejně nedůtklivý jako včera, že? Nemusíš mít strach. Jsem jako ty, přes den ztrácím své schopnosti."
Daniel nevěděl proč, ale tohle prohlášení mu rozhodně nevěřil. Stočil k němu pohled, který jasně naznačoval, co si o tom myslí.
Ian se v duchu usmál. Dělal dobře, že mu nevěřil. On totiž své schopnosti neztrácel. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo tomu tak. Dříve se obával chodit ve dne na slunce, ale po radě jednoho upíra, to nakonec přestal dělat. Byl takhle velice spokojený.
"Proč mám takový pocit, že mi nevěříš?"
"Možná to bude tím, že ti opravdu nevěřím. Co zase chceš? Včerejšek ti nestačil."
Zasmál se řezavým smíchem, po kterém se Daniel otřásl. "Včerejšek byl jen začátek."
"Čeho jako? Snad si opravdu nemyslíš, že s tebou budu soupeřit nebo bojovat."
"Myslím, že pro tebe vymyslím nějakou zajímavou hru, co ty na to? Třeba by tady náhle mohly dojít zásoby těch prokletých krav, který máš tolik rad. Co bys pak jedl?"
"Nic," odsekl, ale zatrnulo mu při té představě. Musel by odejít, nebo začít vysávat lidi. "Ach jak rád bych ti teď viděl do hlavy," prohodil Ian vilně s mlsným úsměvem. "Nic zvláštního bys tam nespatřil mohu tě ujistit."
Opřel se o zábradlí. "Já myslím, že bych tam toho našel víc než dost. I když je pravda, že to co je v mojí hlavě bych u tebe asi hledal jen těžko."
"Proč si nenajdeš někoho jiného koho bys mohl otravovat. Já o to totiž nestojím."
Okamžik bylo ticho. Daniel se na něj poočku podíval. v očích měl prázdný výraz a hleděl kamsi do dáli. "To je mi opravdu líto, ale z jistého důvodu tě prostě musím zničit."
Nehnul ani brvou. "A ten důvod?"
Pohodil rameny. "Na to je ještě brzy." Sklonil se k němu a zašeptal mu do ucha. "Mohu tě ujistit, že na tvé umírání je ještě brzy. Nestačil jsem si s tebou dostatečně pohrát. Prozatím jsi v bezpečí."
Daniel zvedl hlavu a uvědomil si, že začíná opět noc. Zdálo se mu, že dnes to uteklo strašlivě rychle. Cítil jak se mu opět prodlužují tesáky a oči se začínají pozvolna měnit. "Možná by sis měl začít dávat pozor spíš ty, Iane."
Ten se na něj pobaveně podíval. "Snad si nemyslíš, že uvěřím tomu, že mi od tebe hrozí nějaké nebezpečí."
"To poznáš ve chvíli kdy uděláš něco za co tě budu moci nenávidět."
Chtěl něco výsměšně odseknout, ale na poslední chvíli se odmlčel. Něco na tónu jeho hlasu, na tom jak to bylo vysloveno ho zaujalo. Věřil, že pro něj opravdu může znamenat nebezpečí. Poprvé si ho prohlédl s opravdovým zájmem.
Před proměnou měl modré oči, ale nyní mu začínaly tmavnout, protože se blížila noc. Rysy se moc nezměnily jen byl trochu více opálený než včera. Černé vlasy mu spadaly do tváře a on najednou dostal chuť mu je odhrnout.
Byl si téměř jistý, že by se dokonale pobavil jeho reakcí. Hleděl na jeho odhodlaný výraz a opravdu cítil, že mu od něj může hrozit nebezpečí. Jenže nebezpečí znamená adrenalin a ten on přímo zbožňuje.
"Zřejmě si vezmu tvou radu k srdci, drahý Danieli," prohodí tiše a zmizí jako pára nad hrncem.
Nevěřícně koulí oči na místo, kde ještě před chvíli stál ten zpropadený, prolhaný upír. Jak to proboha udělal?, pomyslí si užasle. Zvedne hlavu jestli ho ještě někde neuvidí, ale jediné co spatří je temná obloha a sem tam nějaká ta hvězda.
Pokrčí rameny a raději se jde ukrýt do skladiště, kde ho potkal. Než vejde dovnitř ujistí se, že tam nikdo není. Nestál o společnost lidí a tím méně o společnost nějakého zatoulaného upíra, který by tam mohl být.
Uvnitř se opře o zeď přemýšlí. Kupodivu se však jeho myšlenky nestočí ke Kirstl jako obvykle, ale k Ianovi. Opět vidí ty jeho provokativní zeleno-černé oči, výsměšně zdvižené koutky rtů, ostré rysy.
Jakmile se jeho vzpomínky dostanou k polibku tvrdě zakleje. "Sakra!" Copak se mu opravdu vetře i do vzpomínek?
Donutí se myslet na Kirstl. Jeho malou Kirstl. Měl jí moc rád, ale když se dověděl, že je upír raději od ní odešel. Chtěl jí ochránit před… před čím vlastně? Aby byl upřímný bylo to před ním samotným.
Netušil jak by se zachoval při proměně a bál se že by jí ublížil. Vybavil si její slzy, když jí řekl, že je konec. Musel jí namluvit, že má někoho jiného. Zřejmě by bylo těžké jí vysvětlit pravý důvod. V duchu si přehrál, jak by asi vypadal rozhovor. "Ahoj Kirstl, víš jsem upír a dostal jsem na tebe strašnou chuť, a proto bude lepší, když se spolu rozejdem, abych tě při první příležitosti nevysál do poslední kapky krve."
Zavrtěl nad absurditou takového oznámení. Pravděpodobně by popadla první kus dřeva, který by našla a pokusila by se mu ho vrazit do srdce, jako kůl. Ironicky se ušklíbl.
V tuhle chvíli byl rád, že se s ní rozešel. Zřejmě by mohla být v nebezpečí, když po něm teď z nějakého důvodu jde Ian. Nepochyboval o tom, že je velice nebezpečný. Taky však věřil, že se mu dokáže dostatečně dlouho ubránit.
Mohu tě ujistit, že na tvé umírání je ještě brzy. Nestačil jsem si s tebou dostatečně pohrát. Prozatím jsi v bezpečí. Vzpomněl si mimoděk na jeho ujištění. Po včerejšku si dokázal živě představit, co tím hraním asi myslel.
Jakou past na něj připraví? Měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava. Asi po dvou hodinách začal mít hlad a vydal se na lov. Pohyboval se tiše a úsporně, aby nevyplašil zvířata. Pak s neomylnou přesností skočil a zabil.
Setřel si kapku krve ze rtů a spokojeně se vydal zpět do svého úkrytu. Modlil se, aby cestou nenarazil na nějakého člověka. Jeho přání se nesplnilo. Potkal nějakého starého muže.
No tak je tak bezmocný. Pochutnej si na něm. Lidská krev je o tolik lepší než zvířecí. Opět ten hlas v jeho hlavě. Teď však dostal konkrétní podobu. Slyšel Iana, kterak mu tohle svůdně šeptá do ucha. Tón toho hlasu byl podmanivý natolik, že málem podlehl.
Nakonec se ovládl a jakmile prošel kolem muže, rozběhl se do skladiště. Jestli ho tam potkám, tak ho na mou duši zabiju, pomyslel si krvežíznivě.
Naštěstí tam Ian nebyl a on si proti své vůli oddechl. Nechtěl zabíjet, i když to byl upír, který mu šel po krku. Opravdu mu ještě stále zůstávaly pocity normálního člověka. Otřásl se. Rozhodl se, že se to pokusí všechno zaspat.
Lehl si na zem, ale usnout nedokázal. Stále hleděl do temnoty. Strop neviděl, protože byl tak vysoko, že na něj nedohlédl. Začal přecházet po skladišti jako tygr v kleci. Do myšlenek se mu opět vetřel Ian a jeho zákeřný plán.
Proč jen se ho chce zbavit? Nevěřil, že kvůli tomu, že byl pro něj konkurencí. Může přeci kdykoliv odejít jinam. Tam bude jiný důvod. Jenže jaký? To nevěděl…
Ian spokojeně kráčel ulicí a sháněl něco k jídlu. Copak jsou všichni dneska tak pečlivě zalezlí doma? To přeci není možné. Byl si téměř jist, že se tu objeví někdo, kdo s ním ochotně půjde na večeři.
Potutelně se usmál a dál se rozhlížel kolem sebe po nějakém opozdilci. Netušil proč se vydal zrovna sem. Tahle malá vesnice byla vzdálená od města, kde obvykle lovil, minimálně sto kilometrů. Přesto mu něco říkalo, že má jít lovit právě sem.
Šestým smyslem vycítil, že tady by mohl narazit na něco, co by mu pomohlo dostat Daniel. Jenže co to je? Pohodil rameny a přestal si tím lámat hlavu. Jediné co ho zajímalo byl jeho hlad. Začínal být netrpělivý.
Konečně se usmál, protože na ulici se objevila velice půvabná blondýnka. Přešel k ní a podmanivě se na ní usmál. "Dobrý večer, slečno."
Ostražitě na něj pohlédla. "Dobrý večer. Přejete si něco?"
"Víte jsem tady poprvé a velice by mě zajímalo, kde se tady může unavený pocestný ubytovat a hlavně najíst."
Bylo zřejmé, že tady na cizince nejsou zvyklý. "To já nevím. A jestli dovolíte ráda bych šla domů," prohodila a pokusila se kolem něj prosmýknout. Chytil jí za ruku a zastavil ji. Překvapeně se na něj ohlédla, ale pak už nestihla ani vykřiknout.
Vrhl se na ni rychlostí blesku a zakousl se jí do hrdla. Vychutnával si blahodárnou sílu, kterou získával z její krve. Bylo mu jedno, že s ním zápasí. To ještě více násobilo rozkoš.
Náhle mu hlavou proběhl obraz té rozkošné blondýnky a… A Daniela. Tak tohle ho sem tak táhlo. Tahle žena. Tušil, že ho zasáhne na nejcitlivějším místě. A že si z něho udělá největšího nepřítele, jaký kdy po zemi chodil.
A že těch pronásledovatelů měl už opravdu dost. Náhle ho napadlo, že pokud by měl zemřít, chce zemřít zásluhou Daniela.
Když se dostatečně najedl, mohl ženu nechat na ulici a jít si po svých. On se však rozhodl jinak. Přehodil si její bezvládné tělo přes rameno a zmizel. Vracel se zpět do města, kde věděl, že potká Daniela.
Začínalo svítat a to by pro něho nebylo tak vzrušující. Chtěl, aby se o její smrti dozvěděl jako upír. Chtěl znát jeho reakci, a proto ji odnesl na své sídlo a zde vyčkal až do večera.
Bezcílně bloumal ulicí. Měl pocit, že je jen ve zlém snu, ze kterého se brzy probudí. Celý den prospal a teď v noci nevěděl, co dělat. Svůj prvotní hlad již nakojil díky dost tučné krávě a díky tomu také nevěděl, co dělat dál.
Ulice byly prázdné, všichni si zřejmě uvědomovali nebezpečí. Docela rychle se rozkřiklo, že Ian je zpět. Daniela překvapilo, jak je tady známý. Zřejmě o něm všichni věděli a jakmile se doslechli, že je zpět byli rozhodnuti nehnout se z domu na krok.
Rád by si vyslechl nějaké historky, které o něm kolují, ale moc lidí ochotných o tom mluvit se tu nenašlo. Nikdy ho nikdo neviděl, protože když ho někdo potkal tak to setkání nepřežil.
Mohl si o něm udělat obrázek sám, ale rád by slyšel jak se na to dívají smrtelníci. Podivil se, že od té doby co se objevil o sobě přestal uvažovat jako o člověku. Poprvé za celou svou existenci coby upíra si uvědomil svou nesmrtelnost.
Jaké to asi bude?, pomyslí si. Přecházet staletími a nebýt ani o chlup starší. Stane se z něj po několika stech letech to samé jako z Iana? Ne, zavrtí rázně hlavou. To se nesmí stát. On vždy bude ten upír se svědomím.
Z ničeho nic si uvědomil, jak je to dlouho co neměl ženu. Jak je to dlouho, co někoho držel v náručí. Zavřel oči a zavzpomínal na dny a noci strávené s Kirstl. Opět ji cítil ve své náručí, viděl její oči, úsměv, cítil její dotyky.
Cítil její rty na své hrudi a když ji vytáhl k sobě, aby jí políbil místo Kirstl tam byl Ian a sladce se na něj usmíval. Prudce otevřel oči. Proboha, co to bylo?, pomyslí si z hrůzou. Copak ho ten maniak nakazil?
Přeci není možné, aby k němu cítil… cítil… nedokázal na to slovo ve spojení s Ianem ani pomyslet. Přeci k němu opravdu nemohl cítit touhu. Otřásl se při té představě. Ten chlápek mu začínal opravdu lézt na mozek.
Něco mu však říkalo, že tohle provokování jen zakrývá jeho skutečnou povahu. Jaký asi ve skutečnosti je? Je opravdu tak krutý, jak se o něm vypráví? Nebo v něm zbyl aspoň kousek lidskosti jako v něm?
Zasmál se sám sobě a své naivitě. Vzpomněl si na jeho slova při jejich prvním setkání: I to že nás stvořil jeden upír. To by znamenalo, že aby se k němu dostal musí zabít Iana. Pak by mu stačilo vysát toho upíra úplně na "troud" a stal by se opět člověkem.
Mohl by znovu být s Kirstl, užívat si života a pak poklidně zemřít. Jenže jak zabít Iana? A jak zjistit, kdo je to vlastně stvořil? Musel to být někdo velice krutý. A od něj se zřejmě jeho nepřítel musel i učit.
To by ale přeci věděl, kdo je stvořil. Snad sis nemyslíš, že kdybych to věděl tak ti to řeknu. Další z Ianových prohlášení. Nepochyboval o tom, že by tomu tak opravdu bylo. Proč by mu to říkal? Sám si musel již uvědomit, co by to pro něj znamenalo.
Došoural se opět ke staré stodole, kde teď po večerech trávil mnoho času. Vstoupil dovnitř a bedlivě se rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Byl rád, že ho Ian prozatím nechal na pokoji. Viděl ho naposledy před třemi dny a od té doby byl celkem klid.
Co to ten neřád chystá? Bylo jasné, že jeho odmlčení má nějaký důvod. Jenže ho nenapadalo jaké. Že by si lízal rány z jejich posledního rozhovoru. Řezavě se zasmál. To je ale pěkná blbost.
Usadí se na kupce sena a zamyšleně hledí do prázdna. Neslyší šramot venku… nevnímá okolí a jemu celkem jedno, co se děje přede dveřmi stodoly.
Z rozjímání ho vyruší až zabušení na vrata. Trhne sebou, ale rozhodne se, že tomu nebude věnovat pozornost. Bušení se však ozve znovu a to znamená, že už to ignorovat nehodlá. Ať je to kdo je to, má smůlu, protože si začal s upírem.
Dojde a otevře postranní dveře. Spadne na něj čísi tělo. Je natolik překvapený, že i s ním upadne na zem. Chvíli jen tak strnule leží a nakonec tělo nadzvedne. Z hrdla se mu vydere nelidské zvolání: "Kirstl!"
Ten parchant, pomyslí si, když si všimne dvou malých ranek na jejím hrdle. Zabil jí. Zabil jí jen proto, aby si s ním pohrál. Cítil z ní jeho pach. Zavětřil a ucítil ho i v okolí.
Vyběhl ven a zuřivě se rozhlédl. Nedokázal přesně určit, co mu napovědělo podívat se nahoru. Vzhlédl a zahlédl ho, jak stojí na střeše jednoho baráku a hledí na něj. Ve tmě svítily jen ty jeho prapodivné oči.
Díval se na něj naprosto klidně ze svého místa ve výšce. Danielem otřásal vztek a měl co dělat, aby na něj nevlítl. Ian mu pokývnul na pozdrav a zmizel.
Díval se za ním s nenávistí a nechutí. Zabil jediného člověka, na kterém mu záleželo. Bitva mohla začít…

ú.v.o.d.

19. září 2008 v 13:46 | shagy
Ahojky lidi brouzdala sem po netu a narazila na jeden blog...... A tam byl jeden článek Upír se svědomím.Říkala sem si co je to za blbost,ale když sem si to přečetla,tak sem změnila názor.Bylo to super příběh.Na konci sem byla upe na měkko.Strašně krásnej příběh.Je to o dvou upírech (klucích),který se do sebe zamilujou(prostě sou to gayové).Joooo a něaký pasáže sou tam dost detailně popsaný(jako ty intimní).Ale stejně myslim že byste si to měli přečíst (pokud vás číst baví).
Jooooo a její blog je: tady
Předem se jí moc omlouvám,že sem jí to zkopčila....A chtěla bych jí vzkázat že by to určitě měla vydat knižně,protože má fakt talent.
shagy

dámské účesy

19. září 2008 v 11:08 | shagy